uvádím zde text, jak byl publikován - tedy i se zásahy editora (nepotěšily... docela dost důležitých věcí bylo vypuštěno). celé číslo časopisu naleznete také zde ve formátu pdf.

Bolavé soužití Rusů s Lotyši

Pobaltské státy patří k těm, které zamířily do NATO, ale také do Evropské unie. Jednou z překážek na této cestě jsou bolavé otázky soužití Lotyšů, Estonců a Litevců s ruským obyvatelstvem. Nejsložitěji vypadá situace v Lotyšsku. Co vlastně víme o této zemi?

Ve srovnání s Českou republikou jsou na první pohled mnohem zřetelnější rozdíly mezi městy a venkovem. Centrum Rigy je možná úpravnější než centrum Prahy. Mnoho cizinců, moderní automobily, přepychové obchody, bulváry, které trochu připomínají Vídeň. Venkov – to jsou roztroušené samoty a vesnice připomínající sovětskou éru. Základní společenský problém – soužití Lotyšů a Rusů. Ti totiž tvoří 29 % populace a většina z nich má statut který, lze nazvat neobčané (non citizens).
Novodobá historie Lotyšska je dramatická i smutná. V roce 1940 se stalo spolu se svými sousedy obětí paktu Molotov–Ribentropp. Vlády byly pod nátlakem přinuceny vstoupit do Sovětského svazu. Okamžitě se rozběhly čistky – zatýkání a deportace se dotkly zejména inteligence, státní správy a vojska. Nelze se proto příliš divit, že Němci byli zprvu vítáni jako osvoboditelé.To se ovšem záhy změnilo. Zejména poté, co vyšlo najevo, že Němci považují Lotyšsko za zvlášť výhodné k rychlé germanizaci (existovala tu vlivná německá menšina). Snaha o likvidaci národního vědomí, kterou začali Sověti, se za německé okupace ještě zvýšila. Povinná mobilizace na konci války (v Lotyšsku se bojovalo až do května 1945) pak postavila lotyšské vojáky na obě strany fronty – bojovali proti sobě a v obou případech za cizí zájmy. Snaha o obnovení nezávislosti byla bezpředmětná – i přesto byly poslední partyzánské skupiny zlikvidovány až v roce 1952, jejich členové buď popraveni a nebo v lepším případě odesláni do sibiřských gulagů. Transport do pracovních táborů ale zasáhl desetitisíce dalších. V Muzeu okupace v Rize najdete dokumenty, kde je jako důvod zatčení: Lotyš. Sovětská vláda se snažila přetvořit zemi k obrazu svému. Potlačování národní inteligence, provázání hospodářství se zbytkem SSSR, snaha o likvidaci víry (před 2. světovou válkou byla většina Lotyšů luterány), rusifikace. Ruština se stala oficiální řečí a do Lotyšska (kde byla početná ruská menšina již před válkou – asi 15 %) začali proudit Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. Zatímco před válkou tvořili Lotyši 77 % populace, v roce 1991 pouze velmi těsnou většinu – 55 %. Více než 40 let tvořili Rusové privilegovanou vrstvu, zaujímali všechny důležité posty. Lotyši neměli přístup na vyšší místa ve státní správě, v armádě, na školách. Když se na konci 80. let daly události do pohybu a Sovětský svaz se začal postupně hroutit, byly to právě pobaltské státy, kde se okamžitě objevily snahy o znovuobnovení nezávislosti.
V roce 1991 se konalo referendum, v němž se jasná většina obyvatel (73 %) vyslovila pro samostatnost Lotyšska. Přesvědčivý výsledek referenda byl dán i tím, že mnozí příslušníci menšin podpořili nezávislost, protože předpokládali, že při budoucím udělování občanství bude uplatněn princip tzv. „nulové podmínky“ – tedy že občanství získají všichni občané s trvalým pobytem. Ovšem nestalo se – vítězné strany se rozhodly navázat na předválečnou Lotyšskou republiku a občanství tak získali pouze ti, kteří je měli před rokem 1940 a jejich přímí potomci. Lotyšsko má asi 2,3 milionů obyvatel – a asi 560 tisíc se dostalo do podivné situace: nebyli občané žádné země. Na dlouho jim zůstaly pouze pasy neexistujícího Sovětského svazu. V mnoha ohledech nemohli ovlivnit svou budoucnost. Občanství nezískávaly ani děti neobčanů.
Lotyšsko bylo za to kritizováno jak lotyšskými občanskými aktivisty, tak mezinárodním společenstvím: OBSE, EU, OSN, Radou Evropy. Hlasitě hájilo zájmy svých krajanů zejména Rusko, které odmítalo podepsat důležité bilaterální dohody. Ke změnám došlo v roce 1998 – o občanství mohl požádat každý s dlouhodobým trvalým pobytem a děti narozené po roce 1991 je dostávaly na požádání. Podmínky pro získání občanství ale nejsou snadné. Uchazeč o občanství musí podstoupit jazykový test (písemný a ústní), úspěšně projít testem ze znalostí historie, prokázat trvalý pobyt v Lotyšsku, složit slib loajality státu a také zaplatit poplatek 20 latů (1 lat = 51 Kč,minimální plat činí 110 latů). Pokud uchazeč nesplní podmínky, nemá to snadné – neobčané nemohou zastávat mnoho důležitých postů ve státní správě (soudci, diplomaté, policisté), nesmějí vykonávat některá zaměstnání v soukromém sektoru (od soukromých detektivů, přes piloty až po advokáty či notáře) nemohou volit a být voleni atp.
Problémy jsou i v jazykové oblasti – v roce 2000 bylo schopno domluvit se lotyšsky pouze 82 % populace – a rusky 84,4 %. Zejména pro seniory je velmi těžké učit se novému jazyku. A přitom komunikace se státní správou je vedena v lotyštině; pokud je vedena rusky, musí být přiložen notářsky ověřený překlad (což není levné). Pro menšiny nepříznivá situace panuje i ve školství. Ačkoliv školský zákon vyhlašuje právo na vzdělání bez ohledu na rasu, národnost, nebo náboženské přesvědčení, garantuje pouze výuku v lotyštině.
Situaci ztěžuje i nestabilní politická scéna – v Lotyšsku strany vznikají a zanikají velmi rychle a jsou postaveny spíše na charismatických osobnostech než na skutečném programu. A aby toho nebylo málo, musíme si uvědomit geopolitické zájmy Ruska, které se nepřestalo dívat na Pobaltí jako na sféru vlivu. Někteří pozorovatelé soudí, že ačkoliv mnozí ruští politikové vehementně hájí své krajany, není skutečné řešení a integrace ruské menšiny v zájmu kremelské diplomacie – připravila by se totiž o velmi výhodnou kartu, kterou může nyní opakovaně používat k ovlivnění politiky svých sousedů.
V poslední době se obranou práv menšin v Lotyšsku zabývá celá řada organizací. Za jednu z nejúspěšnějších lze považovat F.I.D.H.– Lotyšský výbor na ochranu lidských práv. Byl založen v roce 1990, mezi jeho členy jsou i poslanci, představitelé samosprávy, právníci či novináři. Roku 1995 byl přijat do Mezinárodní federace výborů na ochranu lidských práv. Každý měsíc se na tuto organizaci obrací kolem 300 lidí s prosbou o pomoc. Více informací (anglicky nebo rusky) na adrese: http://www.lhrc.lv/ Další aktivní nevládní organizací je Lotyšské centrum pro lidská práva a etnická studia. Jde o národní pobočku mezinárodní Helsinské konference pro lidská práva. Její členové vypracovali výroční zprávy zabývající se lidskými právy obecně – od práv menšin, přes práva dětí a žen až po kontrolu korektnosti voleb nebo monitoring rasově motivovaných útoků, ať už verbálních nebo fyzických. Zprávy z let 1998–2001 (v angličtině) naleznete na adrese: http://www.ihf-hr.org/lchres.htm Při přípravě tohoto článku jsem využil také stránek výborného projektu MINELRES http://www.riga.lv/minelres/