uvádím zde text v původní podobě, editoři ho trochu proškrtali. časopis konec konců naleznete na adrese: www.koneckoncu.cz

Můj milý deníčku aneb každý svého blogu tvůrcem

Máte co říct, ale ve vašem okolí nenacházíte spřízněné duše? Nebo rádi nahlédnete do cizího soukromí? Pokud jste chtěli psát deník na internetu, ale nevěděli jste jak, máte šanci. Bloggerská horečka dorazila i k nám. Každý může být novinář. Každý může být spisovatel. A jako čtenář to můžete autorovi kdykoliv vytmavit a on bude většinou ještě rád.

Slovo „blog“ vzniklo jako zkratka od „web log“ – původně šlo převážně o komentované internetové odkazy, dnes se takto označují internetové stránky, jejich autoři pravidelně uveřejňují spíše kratší články, které mají nejčastěji osobní charakter. Je pro ně typická subjektivita, možnost čtenářů komentovat a jednoduchost publikování. Blogy mohou sloužit jako osobní deníčky, netradiční forma výuky, on-line zpravodajství, existují odborné weblogy.
První se objevily v USA již v polovině 90. let, i když se těm dnešním příliš nepodobaly. Nejprve byly dostupné jen těm, kdo uměli vytvářet HTML stránky (proto se také často týkaly informačních technologií), což ovšem dnes již zdaleka neplatí. Vznikly specializované servery, na nichž si může založit weblog kdokoliv; stačí základní uživatelské znalosti práce s počítačem. Tím se zcela změnila tvář těchto „internetových deníčků“ – oblibu si získaly zejména u teenagerů, kteří se touto cestou obvykle svěřují se svým osobním životem. Důležitou součástí naprosté většiny weblogů je možnost zpětné vazby: pod každým zveřejněným příspěvkem mohou čtenáři připsat komentář. Často se pak může rozpoutat zajímavá diskuse.
Českému prostředí se weblogy donedávna vyhýbaly. Např. v Polsku již na jaře 2002 překročil počet uživatelů serveru blog.pl magickou hranici 10 tisíc, u nás se existující weblogy daly spočítat na prstech. Zlom přišel až v červnu tohoto roku, kdy byly zprovozněny dva servery, které umožnily blogování laikům. Od té doby počet weblogů vzrůstá geometrickou řadou. Přesná čísla neexistují (musíme totiž vyřadit ty stránky, které autor založil, ale záhy se jim opět přestal věnovat) a také se velmi rychle mění, ovšem ke konci října jich v ČR bylo již přes tisíc.
O čem všem lze také psát? Záběr je skutečně široký. Zájem médií se k blogům poprvé razantně obrátil po newyorských událostech v září 2001, kdy z blogů citovaly hlavní deníky – šlo totiž o autentické výpovědi očitých svědků. Za války v Iráku získal značný ohlas bagdádský blogger, který popisoval válku ze zcela jiné perspektivy, než jak jsme ji mohli vidět v běžném zpravodajství. Zajímavým příspěvkem byly i stránky zahraničních novinářů, kteří s pomocí laptopů a satelitních telefonů také publikovali „na vlastní oči“. Často však brzy narazili – jejich zaměstnavatelé (CNN, Time) jim poručili on-line tvorbu ukončit.
Ačkoliv nelze tvrdit, že je v moci jednotlivců pokrýt podobné události, či nastolovat nosná témata, mohou upozornit na kauzu, kterou se potom začnou zabývat tištěná média či televize. V ČR může sloužit jako nejlepší příklad napadení fotografů ochrankou v obchodním centru Nový Smíchov. Lavina ohlasů na weblozích (protože postiženým byl „jeden z nich“) pomohla odstartovat užitečnou diskusi o tom, jaká pravidla by měla platit pro bezpečnostní služby, zda je smysluplné zakazovat fotografování uvnitř obchodních komplexů, a co člověka může potkat, pokud se ochrance znelíbí. Komentáře a polemiky se posléze objevily ve všech významných denících, v rozhlasu i televizi. Skeptici vyčítají weblogům neobjektivitu a sebestřednost, téma mnohdy „koluje“, napíše o něm jeden člověk a ostatní se toho chytnou. Forma weblogu skutečně inklinuje k značné míře subjektivity, ale zároveň vzniká možnost srovnávat mnoho různých pohledů, což je předpokladem objektivity (kterou musíme brát jako teoretický pojem a ideál, k němuž se lze jen blížit). Weblog lze využít i jako netradiční doplněk výuky. Na Filozofické fakultě UK vede weblogy ke kursům Kyberumění či Metodologie vědy Denisa Kera. Tato forma však klade vysoké nároky na vyučujícího i studenty a předpokládá aktivní participaci. Zvětšuje se ovšem prostor pro diskusi, možnost rychle reagovat, navzájem vyměňovat zajímavé zdroje atd.
Poněkud odlišný charakter má weblog Noční úvahy, jehož autorka, studentka religionistiky, vytváří téměř něco v duchu „večerní univerzity“, když své čtenáře pravidelně zásobuje materiály o mytologii a náboženství, včetně některých pramenných textů, to vše ve formě přístupné i neodborníkům.
Lze najít i na první pohled překvapující přirovnání weblogů k samizdatu – a to proto, že v některých zemích se staly unikátním prostředkem, díky němuž mohou běžní lidé vyjádřit své názory přes odpor vládnoucího režimu. Např. v Iránu na internetu získali zejména studenti možnost kriticky se vyjádřit k panující nesvobodě, potlačování studentských demonstrací a diskriminaci žen. Weblogy se zde staly velmi populární a jazyk fársí se dostal na čtvrtou příčku nejpoužívanějších jazyků pro psaní weblogů (po angličtině, portugalštině a polštině). Ovšem i v ČR patří lze nalézt weblogy s politickou tématikou: před referendem o vstupu do EU se objevily Euroblog (pro) a Eurostop (proti). Politiku z recesistického pohledu najdete např. na Kanálu 68, který přebírá témata i strukturu běžného zpravodajství, ale komolí jména a přináší „šokující odhalení“, tu více, tu méně vkusně a úspěšně.
Profesionálové ocení odborné weblogy, zejména z oblasti IT. Velmi navštěvovaná a respektovaná je např. Sova v síti, jejíž autor Marek Prokop zde předkládá nejnovější trendy ve vývoji stránek, praktické rady i odkazy na nejnovější články u nás i v zahraničí. Píše se ale i o hudbě (weblog časopisu HisVoice), médiích (ať už klasických – Mediář Miloše Čermáka – nebo přímo o blogování – Kyberšmok Adama Javůrka) nebo fotografii (Binární světlo).
Fotografování lze pojmout teoreticky nebo prakticky – už se objevil i termín „fotoblog“. Takové „obrázkové knížky“ někdy vypoví více než sáhodlouhé texty. Jednu přímo ukázkovou vytváří Petr Dušánek.
Pro anonymní prostředí internetu je příznačné, jak velkou pozornost poutají různé mystifikace. Ať je to psychotický deník serveru Máslo (jeho autory – neboť se nejspíš jedná o skupinu – označovaný za „řízený sestup do hlubin deprese“), nebo hon za skutečnou identitou autora, který psal pod přezdívkou Žertva a tvrdil, že je výkonným ředitelem velké mediální firmy. Nakonec – prý z obavy před prozrazením – svůj deník smazal, ale přesto zůstává v žebříčcích návštěvnosti velmi vysoko. Jednoznačně však vede blog dosti nepatřičně pojmenovaný Administrace. Z podtitulu však poznáte, oč jde: Mám to ráda a nestydím se za to. Jeho čtenáři se už půl roku dohadují, jestli je hlavní hrdinka Sandra skutečnou osobou, nebo pouhou literární fikcí – ale její příhody si čtou pravidelně. Weblogy se sexuální tematikou mají obecně velmi vysokou návštěvnost: v kategorii Weblogy serveru Toplist by bylo možné označit za erotické šest v první desítce.
Osobní weblogy, které lze přirovnat ke klasickým „deníčkům“, mohou sice někomu připadat jako svého druhu exhibicionismus, ale často pro své autory plní terapeutickou funkci: každého potěší, pokud mu někdo řekne, že „podobnou situaci prožil také“, případně i poradí. A řeší se všechno: nešťastné lásky, neuspokojivé zaměstnání, manželské krize, nervozita před narozením prvního potomka, hledání víry, koupě auta, mobilu či fotoaparátu, konec s kouřením… Vítězí bezprostřednost, možná také kvůli pocitu anonymity (mnoho bloggerů neodhaluje svou identitu a skrývá se za přezdívkami). Kým jsou jejich autoři? Např. oproti Polsku tvoří stále velkou část (zejména těch známějších a kvalitnějších blogů) autorů lidé ve věku kolem 30 let. Najdou se ale i blogující děti a důchodci. Příjemné je solidní zastoupení žen, z nichž mnohé si již vydobyly mezi svými kolegy respekt – erudovaností i příjemným stylem. Své publikum si našly i gay blogy (např. Lobb), které pomáhají bořit nejrůznější stereotypy.
Blogují „obyčejní lidé“, ale i známé tváře – ve Velké Británii tři poslanci, v USA má každý známější novinář svůj blog – k dalším osobnostem patří např. jeden ze zakladatelů cyberpunku, Bruce Sterling. V ČR patří k známějším autorům Patrik Zandl, Daniel Dočekal nebo pro Reflex píšící Miloš Čermák. V zahraničí se k blogům staví vstřícně mainstreamová média – např. The Guardian angažoval zmiňovaného iráckého bloggera, jemuž nedávno dokonce vyšla kniha; svoje blogy si teď založily některé noviny a dokonce rozhlasové a televizní stanice. Prvním obdobným pokusem v naší mediální scéně je Britský blog publikovaný na ihned.cz (elektronická verze Hospodářských novin), který je zatím spíše ve fázi experimentu.
Blogování je módou, podobně jako byly například chaty a diskusní servery – jejich opravdový přínos proto nelze vyvozovat ze současné situace. Demokratičnost (protože stačí skutečně málo – trocha času a přístup k internetu) se sebou nese riziko devalvace obsahu – většina blogů jsou výplodem grafomanů, kteří nemají co říct, ale hrozně se o to snaží. Vizionáři a technooptimisté věští konec novinářských koncernů a návrat k jednotlivci – expertovi, který bude působit nejen jako autor, ale i tvůrce rešerší. Pesimisté oponují, že je téměř nemožné v množství balastu nalézt skutečně hodnotné články. Nyní je velmi obtížné odhadnout budoucí vývoj (který se kupodivu různí v každé zemi), ale blogy se již pozvolna staly zajímavým zdrojem informací minimálně pro některé profesní skupiny. Informatici, webdesignéři, ale také novináři (hudební weblog Nárazník byl citován v LN, MF Dnes či Týdnu). Zatím jsem nenašel v ČR nic jako jasně profilovaný ekologický blog, zajímavý by byl jistě např. i romský blog. Myslím, že bych nebyl sám, kdo by si jej zařadil mezi oblíbené…
Pokud byste měli zájem přečíst si některé z uvedených weblogů, naleznete je např. v tematickém katalogu na adrese: blogportal.hlava.net
Máte-li zájem rozšířit řady českých bloggerů, přihlaste se na www.bloguje.cz a za pár chvil se už můžete podělit s celým světem o své zážitky…

Adam Zbiejczuk