Dějepisná práce v rámci Středoškolské odborné činnosti:

Manicheismus

autor : Adam Zbiejczuk
konzultant : Mgr. Mojmíra Nejedlá
oponent : Mgr. Radomír Talafa
škola : Gymnázium Vídeňská, Brno

Obsah

  1. Úvod
  2. Původ
    2.1   Původní náboženství
    2.2   Budhismus
    2.3   Zoroastrismus
    2.4   Judaismus
    2.5   Křesťanství
    2.6   Gnose
  3. Mání a jeho život
  4. Principy manicheismu
    4.1   Dva principy, počátek a stvoření světa
    4.2   Člověk jeho stvoření a spása
    4.3   Hřích
    4.4   Vyvolení a naslouchající
    4.5   Život vyvolených
    4.6   Organizace církve a její obřady
    4.7   Mání a Ježíš
    4.8   Svatá písma
  5. Historie manicheismu
    5.1   Írán a Chorásán
    5.2   Stř. Asie a Čína
    5.3   Arabský chalífát
    5.4   Egypt
    5.5   Sev. Afrika
  6. Pokračovatelé manicheismu?
  7. Závěr
     Poznámky
     Použitá literatura
     Odkazy
             

1. Úvod

          V této seminární práci jsem se chtěl zaměřit na oblast Střední Asie. Tato oblast je a vždy byla svou polohou předurčena k setkávání civilizací. Na západě to byly nejdříve mezopotámské kultury, později helenistický svět a křesťanské církve a nakonec vítězný islám. Z východu Indie a Čína. A ze severu neustávající přívaly kočovných národů. Zde se setkávala světová náboženství, vyměňovaly zkušenosti, obchodovalo se s exotickým zbožím, rozšiřovaly se nové vynálezy. A přesto tato oblast zůstává do značné míry opomíjená. Existuje mnoho knih o Číně, Indii, Persii, Byzanci a v každé z nich najdeme zmínky o této oblasti. Takže hledání pramenů je korunováno úspěchem - literatury je dost, ale z každé knihy lze použít sotva stránku (která ale může být opravdu důležitá). A protože dějiny této oblasti začínají již před Médy a jsou zajímavé až dodnes, chtě nechtě bylo třeba upřesnit svůj zájem. Nejprve jsem se chtěl věnovat dějinám křesťanství v této oblasti, ale tato otázka se mi po prostudování části pramenů začala zdát jako příliš rozsáhlá a komplikovaná. Než jsem svou práci započal, domníval jsem se, že křesťanství "padlo" s příchodem islámu, ale ono přežívá vlastně až dodnes a téměř dvoutisíciletá historie byla víc, než na co jsem si troufal.

          Měl jsem však v úmyslu zůstat u oblasti Stř. Asie, která mi připadá velice zajímavá. Když jsem předtím v prosinci v Praze kupoval knihu Mání a tradice manicheismu, činil jsem tak spíš ze zájmu, než z provázanosti s křesťanstvím ve Stř. Asii. Před psaním samotné práce jsem chtěl zjistit také něco o zoroastrismu (v oblasti převládající náboženství). Tato dvě náboženství (zoroasrismus a manicheismus) mne zaujala, a proto když jsem opustil téma křesťanství, přešel jsem právě k manicheismu, nejen proto, že vystihuje dobře středoasijské "prolínání" a byl zde dlouho rozšířen, ale i proto, že ač jeho vliv nacházíme i dál, jako samostatné náboženství se dál nevyvíjí a tvoří již uzavřenou kapitolu, na kterou se ale většinou zapomíná, ačkoliv, jak dál uvidíte, jedná se o opravdu zajímavý pokus sjednotit "západní" a "východní" náboženství.

          O manicheismu se málo ví, a pokud něco, tak většinou ve vztahu k nejznámějšímu odpadlíkovi - Augustinovi z Hipponu, nejznámějšímu ze západních církevních otců, překonávaném až Tomášem Akvinským. Augustin patřil devět let k manicheistické komunitě než konvertoval ke křesťanství a vydal se do boje s touto "odpornou herezí". Z tohoto pohledu pak Evropa vnímala manicheismus dalších 1500 let, než mohlo přijít objektivní zhodnocení.

          V rámci křesťanské církve byl manicheismus svou blízkostí (Ježíš jako prorok, evangelia...) a zároveň protikladností (vypjatý dualismus, spasení věděním, odmítání Starého zákona) nebezpečnější než helenistické pohanství. Proto nařčení z manicheismu bývalo často záminkou k pronásledování různých heretických směrů (dokonce "největší starověký rozkolník" Arian píše: Ať se z milosti stane cokoliv, ty sám věz, že nás nikdo nezíská na stranu manicheistů!"). A stejně k tomuto pronásledování pravých či domnělých manicheiských přistupovali i zoroastrijští mágové, či později muslimové.

2. Původ

          Nejprve něco velmi stručně o náboženstvích sepjatých s touto oblastí. Nacházíme zde téměř všechna důležitá náboženství. Zoroastrismus, brahmánství (spíš okrajově), budhismus, kulty helenistického původu a křesťanství. Samozřejmě většinou v mnoha variantách, církvích, sektách.

          O prapůvodních náboženstvích oblasti toho moc nevíme. Je ale pravděpodobné, že se jednalo o polyteistické kulty spojené s častými a nákladnými obětmi dobytka. Přítomna byla jistě i mystická složka. Soudíme tak z Avesty, kde Zarathrušta několikrát vystupuje proti zabíjení dobytka a také z hinduistické tradice, která reagovala na obdobný problém. Setkáváme se s některými bohy známými z rg-véd, s opojným nápojem haoma (srovnej sóma) a s některými mýty. Z bohů to byl Mithra (Mítra), Váju (bůh větru, jenž má dobrou i zlou podstatu) a např. Indra, který ovšem i v pozdější zoroastrijské tradici vystupuje jako démon (a ještě ne příliš významný).           Budhismus se zrodil v Indii, ale jeho nejpopulárnější směr, "lidová" Mahajána - Velký vůz, který odveze všechno lidstvo ke spasení, má svůj původ v středoasijské říši Kušánů, kde se zbavilo převážně filozofického vyznění Hinajány (Malého vozu). Odtud se budhismus velmi živě rozšířil na východ, nejprve do čínského Turkestánu (oblast Tarimské pánve - dnešní Sin-Ťiang) a později do Číny samotné. Do perské říše se rozšířil také - ale o poznání méně a slaběji. Zůstává otázkou hodnou bližšího prozkoumání - proč budhismus nepostoupil na Západ? Zvláště když i bráhmánství bylo rozšířeno jednu dobu okrajově i do římské říše. Mání se setkal s budhistickým učením pravděpodobně při své cestě do Indie (za řeku Indus - spíše dnešní Pákistán). Inspirace je zjevná při učení o Vyvolených a Naslouchajících a převtělování "nedostatečně vyspělých" duší.           O původu zoroastrismu a jeho prorokovi Zarathuštrovi toho bohužel víme velmi málo. Tradice udává dobu jeho působení zhruba v 6. století, ale moderní historikové většinou umisťují Zarathuštru mezi 1500 př. Kr. až 1000 př. Kr. Zoroastrismus je náboženstvím zjeveným - Z. přijal posvátnou zvěst od Ducha světla - Ahury Mazdy. Zoroastrismus za dobu svého trvání (až do roku 900, kdy byl v podstatě nenásilně pohlcen islámem)1 prodělal mnoho změn a málokteré náboženství mělo tolik směrů, které se od sebe natolik vzdálily. Původně se jednalo o náboženství jasně dualistické s dvěma stranami. Dobrou s Duchem svatosti a zlou, kterou vedl Duch zlomyslnosti. Celý svět byl rozštěpen ve zlou a dobrou část a tato "dělící čára" rozdělovala jak oblasti ducha, tak oblasti hmoty. Otcem obou měl být Ahura Mazda. Jako "projevy" Ahury Mazdy byly chápány Nesmrtelné síly, kterých je celkově 7. Jsou to: Svatý Duch, Dobrá mysl, Pravda (také Spravedlnost), Zbožnost, Království, Celost a Nesmrtelnost. Svatý Duch je přívlastkem Ahury mazdy, ostatní jsou jeho dary lidstvu, ale Království může být uchváceno mocnostmi Zla. Celost (naplnění existence) je myšlena jak ve smyslu duchovním, tak ve smyslu hmotném - na to se později odvolával Mazdak.
          Později však Ahura Mazda splývá s Duchem svatosti, čímž je osvobozen od otcovství Ahrimana (Ducha zlomyslnosti), Knížete temnot. Z Nesmrtelných sil se vytvořily samostatné bytosti, Ahura Mazda - pro Zarathuštru čistý duch - dostal tělesnou formu slunce a byl přijat i kult starších bohů (viz výše). Protože ale bylo třeba Dobro i Zlo sjednotit pod jeden princip, obě nesmiřitelné formy byly sjednoceny pod pojmem "nekonečného času" (v pahlaví Zurván). Přibylo značné množství rituálů, k původním "gáthám" (tvořícím základ Jasny) přibyly Jašty a Vendidád (knihy napsané dalšími autory). Celé náboženství bylo prostoupeno mnoha mýty, uctíváním živlů (zejména oheň), a jeho udržováním a výkladem byli pověřeni dědiční mágové. Nacházíme dvě rozlišné verze - jednu dualistickou se dvěma duchy Dobra a Zla a druhou, spíš monoteistickou, se Zurvánem jako svrchovaným principem povýšeným nad oba duchy a sledujícím jejich zápolení. Obě verze se shodovaly na konečném cíli světa. Síly Světla obnoví svou svrchovanost na zemi, celé (!) lidstvo bude očištěno, čemuž bude napomáhat Saošjant, mytický syn Zarathuštrův. Není tedy konečného zatracení - trestem pro hříšné bude fáze očisty světa posvátným ohněm (či "tekutým olovem"), jenž bude dobré hřát, ale hříšné po tři dny neskutečně pálit a doba před koncem světa (tem má trvat 12 tisíc let), kdy budou duše hříšných pobývat mezi démony v pekle. Jak je vidno, nad složitými filozofickými koncepcemi zvítězilo přání, jež bylo otcem myšlenky "fraškártu" - rehabilitace všech hříšných. To bylo náboženství perské říše. Nazývalo se mazdismus, plným jménem Dobré náboženství vyznavačů Mazdy.
          Po vítězném tažení Alexandra Velikého utrpělo velkou porážku i mazdovství. Z helenistického "zajetí" se dostalo až s expanzí římské říše. Dobře si parthští králové uvědomovali sílu celonárodního náboženství. Prvním byl Valakš (Vologeses v řec. přepisu) v 2. pol. 1. st. po Kr. Spolu s pátráním po původních textech byl zaveden namísto řečtiny jazyk pehleví, do něhož byly posvátné texty překládány. Problémem bylo, že sběratelé textů pořádně nerozuměli původnímu znění a často vůbec nevěděli, o co se v textu jedná - některé části tak ani přeloženy nebyly. V započaté linii pokračoval i první z dynastie Sásánovců - Ardašír, který pověřil jednoho z mágů - Tensera - přípravou první kanonizované verze Avesty. A to už jsme se dostali až k otci Šáphura - šáha, který podporoval Máního.           Židovské obce v perské říši byly zajisté přítomny již dobytí Babylóna Peršany, ale vliv na manicheismus židovství de facto nemá - Mání Starý Zákon neuznává (podobně jako Markión ze Sinopy - viz níže). Spíše se staly oporou šíření křesťanství. I když nemůžeme vyloučit jakékoli ovlivnění esejskými skupinami, které však pravděpodobně nepronikly natolik na východ.           Šíření křesťanství na východ je podle tradice spojeno již s apoštoly, konkrétně se sv. Tomášovskou tradicí (Indie). Jisté je, že křesťanství se šířilo rychle a již v roce 190 se setkáváme se zmínkou o setkání biskupů této oblasti v poradě ohledně sporu o velikonoční svátky. Pokud přijmeme jako historické tvrzení ze Skutků apoštolů o letničních svátcích, kde apoštolové "mluvili jazyky" a vlastní řeč zde slyšeli "Parthové, Médové, a Elamité, obyvatelé Mezopotámie" (Sk 2,9). Mnozí z nich se pak přidali k církvi a sami mohli evangelium šířit. Další rozšíření křesťanů bylo zapříčiněno vítězstvími Ardašíra a zejména Šáphura nad Římany a následnými deportacemi obyvatelstva do Mezopotámie. Dokud bylo křesťanství v římské říši pronásledováno, těšilo se v Persii relativní přízni nebo alespoň toleranci2 . Brzy po ediktu milánském se situace rapidně zhoršila, což však souviselo s monopolním postavením zoroastrijské ortodoxie.           Gnosi rozeznáváme křesťanskou, judaistickou a helenistickou. Samozřejmě nejčastěji se setkáváme s jejich kombinací. Jejich největší rozšíření bylo v době 1. až 3. st. po Kr. Vždy jde o otázku původu Zla ve světě - proč nekonečně milostivý a dobrý Bůh stvořil svět, ve kterém je Zlo? Gnostici to vysvětlují "dvěma" Bohy. Bohem Spravedlnosti (Stvořitele - Bůh Starého zákona) a Bohem Lásky (Vykupitele - Bůh Nového zákona). Tak existují tři stupně Jsoucna. 1. království ideí, nejvyšší duchovno, království Boha Lásky, 2. království Hmoty (hulé) - zcela záporné a mezi nimi stojí 3. království - království Boha starozákonního (demiurgos), duševní, jež je ale nedokonalé svým stykem s Hmotou. Tak existují i tři stupně lidí, pneumatici (pneumos - čistě duchovní podstata) jsou plně chápající, dobří lidé žijící v souladu s Písmem se dostanou pouze do nebe Demiurga a ostatní lidé žijící v plném zajetí hmoty zcela zaniknou. Ježíš v tomto pojetí je "aiónem", duchovním tvorem vyslaným od Boha Lásky, aby učinil konec vlády starozákonního Boha a jeho tělo bylo pouze zdánlivé. Podle důrazu, který každý z mistrů gnoze kladl na poněkud odlišné místo (starozákonní Bůh jako nepřítel Boha Lásky), rozeznáváme více směrů. Všem byla ale na rozdíl od křesťanské víry vlastní představa, že důležitější než víra je Gnose - Poznání. Poznání svého místa v boji odvěkých principů Dobra a Zla. Většině směrů byla vlastní přísná askeze, často nacházíme různé mystické složky.

3. Mání a jeho život

          Mání se narodil pravděpodobně 14. dubna 216 v Babylónii asi v dvouměstí Seleukia-Ktésifón. Jeho otec Fataq byl členem společenství mughtasilitů. Jeho matka3 Marjam (Marie) měla pocházet z rodu příbuzného Arsakovcům - královské dynastii. Je ale možné, že tímto způsobem je pouze proklamován "královský" původ Máního. Od svého útlého dětství byl vychováván v mughtasilitském společenství. Tato sekta byla dříve ztotožňována se sabejci, ale z novějších nálezů se dozvídáme, že zakladatel sekty se jmenoval al-Hasíh (=> řecky Elchasios => sekta elchasaitů). O této židovsko-křesťanské sektě víme ze záznamů hereziologů Órigéna, Epifana nebo Hipolyta. Tato sekta odmítala některé pasáže Písma a cenila si ještě jakési nové "Knihy zjevení", proklamovali opakované vtělení Krista, druhý křest, značnou roli připisovali vodě jako očistnému prvku a přitom nelpěli tolik na většině obřadů.
          Zde Mání vyrůstal, ale brzy se začal přít se staršími obce. Jeho spory se týkaly zejména předpisů o rituální čistotě4, zákazů provozování hudby a umění vůbec. Mání byl zřejmě velice obratný a zapálený diskutér a dokázal mnoho lidí přesvědčit o správnosti svých tvrzení. To už mu bylo zjeveno jeho prorocké poslání. K prvnímu silnému vidění mělo dojít již v jeho 12 letech, kdy se mu zjevil posel (anděl) od Krále Zahrady (tak je tu nazván Bůh). Aramejské jméno posla bylo at-Taúm, což znamená společník nebo také dvojče (nerozlučný), ale nejedná se o nikoho jiného než Parakleta, tedy Ducha Svatého, jehož brzký příchod Ježíš slibuje v Janově evangeliu. Skrze něj Mání získává Poznání věcí minulých, současných i budoucích. Ale jeho doba ještě nenastala, protože byl příliš mladý.
          Druhý příchod Parakletův se měl konat v době dovršení 24 let Máního života. Ten Mánímu oznámil, aby odešel od mughtasilitů a kázal nové učení. Pravděpodobnější ale je, že Mání byl jako "kacíř" ze sekty vyloučen. Odchází se třemi učedníky, přičemž jedním z nich je jeho otec Fataq. Záznamy o jeho putování jsou dosti chatrné, ale nejspíš nebyl zrovna úspěšný. Přesto Mání neustával ve své misijní aktivitě (přes různé tělesné neduhy - již od narození měl zřejmě poškozené obě nohy) a na konci vlády Ardašíra se dostává za řeku Indus. Zpáteční cesta trvala dlouho, Mání se všude zastavoval a zvěstoval, ale dosti neúspěšně. První větší úspěch byla audience u Šápuhra, kterou zprostředkoval Firúz (Péróz) (243). Ten ho sice nejdříve zamýšlel zatknout a popravit, ale měl být jeho učením zaujat natolik, že povolil uznání Máního učedníků po celé perské říši a přikázal místním hodnostářům a satrapům, aby ho ochraňovali a nedopustili na něm "ani zločinu, ani hříchu". Mání se dostává do královské družiny, byl zřejmě i svědkem zdrcující porážky Římanů a zajetí císaře Valeriána (260). Mání neustále cestuje po celé říši a neúnavně šíří novou víru. Vysílá učedníky i do okolních zemí - do Egypta (zde manicheismus zapustil kořeny velice hluboko), do Transoxánie, aby ukázal přijatelnost manicheismu i mimo oblast svého vzniku. Možné je, že Šáphur podporoval Máního na přímluvu své manželky Nadhiry. Také v něm dost možná spatřoval "duchovní zbraň" na postup do sousedních zemí vhodnější než zkostnatělý mazdismus. Mohl by tak manicheiské využít jako "pátou kolonu" v sousedních budhismem ovlivněných zemích - není snad Mání pokračovatelem Budhy (na západě stejný postup - pouze s Ježíšem a křesťanstvím).
          Situace pro Máního příznivá se změnila po nástupu mladšího syna Šáphurova Bahráma I. Mágové (oficiální vykladači zoroastrismu a pokračovatelé tradic) nelibě sledovali vliv nového náboženství a přízeň Mánímu prokazovanou. Jenom čekali na příležitost, jak konkurenční vyznání odstranit a opět zavést monopol mazdismu. V čele "tažení" byl ortodoxní magupt (titul nejvyššího mága) Kartír. Přesvědčil Bahráma, že tolerancí Máního vyvstává nebezpečí proniknutí cizích podvratných sil přímo do srdce říše. Když byl Mání na konci roku 276 povolán ke králi, věděl již, že se jeho dny chýlí ke konci (Pohleďte na mě a nabažte se mne, mé děti, neboť, jako tělo, vás opustím.). Mágové triumfují a Mání je uvržen do žaláře. Je mučen a spoután těžkými řetězy. Neschopen pohybu umírá po dlouhotrvající agónii (snad 26 dní) vysílením asi 26. února 277. Jeho mrtvé tělo bylo dle některých pramenů rozseknuto na dva kusy a ukřižováno na bráně Gundešáhpúru. Takto skončil život Pečetě Proroků.

4. Principy manicheismu

          Manicheismus můžeme chápat jako jedinečnou syntézi budhismu, zoroastrismu a křesťanství obohacenou o gnostickou tradici. Je až vypjatě dualistický a jeho zvěst nemůže být přijata rozumově, rozhodně ne zcela. Narozdíl od křesťanství zde platí možnost být spasen na základě svého snažení, nikoliv pouhou milostí "vyšší instance". I akt Stvoření zde má zcela jinou podobu a účel. Nyní podrobněji k jednotlivým bodům manicheistické věrouky.

          Manicheismus je ostře dualistické náboženství - předpokládá dva neslučitelné a rovnocenné světové principy (oproti křesťanství), avšak božské pocty patří principu Dobra, což samo ukazuje na sympatie manicheistů - ke které straně se sami řadí. Na počátku byly dvě jasně vymezené oblasti. Oblast říše Světla s pěti projevy Světla (paralela k Zurvánovi). A rozlehlá a hluboká Země Temnot - také s pěti přirozenostmi (Temnota, Vody, Větry, Spálená země a Dým) ovládaná zuřivým Princem, Vládcem všeho.
          Druhá fáze (Střední doba) se nese ve znamení útoku Temnot na Světlo, ale Bůh ve své nekonečné moudrosti tento útok předvídal a nastražil Temnotě past. Rozhodl se vytvořit z vlastní božské Substance Prvopočátečního člověka (v íránských pramenech Óhrmuzd!), který se oděn ve zbroj pěti živlů (vánek, vítr, světlo, voda, oheň) zapojil do boje. Skutečnost, že byl pohlcen démony, byla porážkou pouze zdánlivou, neboť protikladné principy spolu nemohou být trvale spojeny. Démoni budou muset odmítnout Světlo, protože ho nemohou pohltit. Živoucí Duch (v íránských pramenech Mihrjazd - bůh Mithra) volá člověka a ten mu odpovídá. Představuje tak prototyp spasení, protože slyší Volání. Duch poté tvoří svět z démonů (Přirozenost dobrá vytvořila svět z Přirozenosti špatné), legenda zde obšírně vypisuje průběh vytváření: nade vším stojí Slunce a Měsíc, které v sobě nemají špatnou přirozenost, poté následují hvězdy, jež obsahují velké procento Světla, a pod ní Pevniny, ve kterých je Světla nejméně a proto "čištění" zde bude nejtěžší. Vidíme zde naprostý protiklad proti stvoření světa v křesťanství, judaismu i islámu. Kde je ono "Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré." (Gn 1,31) ? Jasně vidíme, že pokud hmotný svět nebyl dílem Boha stvořitele, tedy nebyl ve své podstatě dobrý, nemůže manicheismus, než snažit se od země - hmoty odpoutat. Slunce a Měsíc figurují i jako dva "Zářiče", které shromažďují Světlo a přeměňují ho v dokonalé Světlo Světa Velebnosti, Měsíc Světlo pošpiněné démony chladné podstaty, Slunce Světlo z démonů žhavých. I rostliny a živočichové obsahují božskou světelnou substanci, celá příroda je (jak psal biskup Faustus) jedním velkým Křížem, na němž je ukřižován Jesus Patibilis, Světlo vzdálené daleko od své říše. Proto má manicheista přistupovat k celému světu se stejnou úctou jako křesťan ke svátosti přijímání - zde je základ pro tvrzení Secundia: "Vidíš (Spasitele) ukřižovaného v celém světě a v každé duši." Tyto dva přístupy si odporují jen zdánlivě - manicheista vnímá v přírodě a světě obecně to dobré, ono Světlo. Svým životem se má snažit o jeho "odpoutávání" od hmoty, čímž poputuje zpět do Království Světla. Toto odpoutávání se děje mnoha různými způsoby a povinnost spolupracovat na něm je každému věřícímu jasná, ať už je jako Naslouchající, nebo jako asketický Dokonalý.           Prvního člověka nelze směšovat s Prvopočátečním člověkem, který byl stvořen Bohem jako zbraň, jejíž porážkou zničí Tma sebe sama. Původ prvního člověka v manicheismu se podobným způsobem liší od křesťansko-starozákonního pohledu. Stvořením člověka si chtěl Kníže Temnot podrobit Světlo, které se v člověku (jako nejdokonalejším řetězci vývoje) koncentruje. Avšak i zde je člověku pomoženo. Adam, předtím pouze netečná prázdná bytost, je ze svého stavu vyburcován příchodem Spasitele, Varovatele či Syna Boha. Nejčastěji je ale označován jako Ježíš, který Adama vzbouzí a osvobozuje od démonů. Poté mu ukazuje sebe sama, jak je trhán dravci, polykán žravci, smíchán a uvězněn do vší existence, zamotán do smradů Temnot. Poté mu dává ochutnat ze Stromu života. Adam křičel, trhal si vlasy, bil se v prsa a říkal: Běda, běda tvůrci mého těla, tomu, kdo spoutal mou duši a buřičům, kteří mě zotročili. Adam poznal - to je příklad pro každého pravého věřícího. Ponaučení přicházející z Gnose, poznání stavu věcí počátku až do Pozdní doby a zároveň roz-poznání sama sebe, to je skutečná Gnose vedoucí ke Spáse. Spása spočívá v očištění Ducha Gnosí, přičemž se osvobozená duše dostává zpět do Království Světla. U autora Hymnu z Turfánu je situace duše v zajetí těla přirovnána až k Peklu.           Podstata hříchu je vnímána opět jinak (částečně s ohledem na křesťansko-gnostickou tradici). V člověku je znovu rozehrán odvěký souboj dobra a zla - je novým bitevním polem, které kopíruje v menším měřítku celé universum. A proto v člověku kromě duše (jak je obvykle chápána) nacházíme i "anti-duši", duchovní Temnotu, která řídí hmotu, která sama je "anti-Bůh". Špatnost tedy vzniká, pokud je duše pohlcena "anti-duší", která se, řízena Princem Temnot, snaží bránit svůj zábor Světla. Ale duše může být vzbuzena Slovy Zjevení, jež přináší Ježíš a jeho apoštol Mání, Paraklet. Ale ani tehdy není spása zaručena. I duše nejdokonalejšího Vyvoleného může znovu upadnout v otupělost Hmotou. Tento pád - skutečný hřích může ovšem nastat až po Probuzení, když se duše vědomě odvrací od Dobra ke Zlu, z vlastní vůle. Hřích může být odpuštěn, protože duše je stále pod vlivem těla. Zpověď měla v manicheismu důležitou úlohu. Duše je trestána nikoliv za zhřešení, ale za to, že svého činu nelitovala. Dalo by se říci, že neodpustitelným hříchem je vědění spojené se zatvrzelým lpěním na Hmotě a Zlu.           Při výše uvedených pravidlech by se mohlo zdát, že správný manicheista by se měl uzavřít světu a společnosti a očekávat v modlitbách a meditacích vysvobození smrtí. To by ale bylo hrubé zjednodušování, protože by se tím pomíjelo vysvobozování Světla z celého světa, protože to není jen v lidských tělech. A také z praktického hlediska by tato církev musela brzo zahynout. A kdo by pak dál předal poselství? Toto dilema musí řešit každé náboženství se sklony k askezi. A většinou je řešeno rozdělením církve na dva stavy či stupně. Stav asketiků, mnišský, či stav Vyvolených a laiky, Naslouchající. Podobně byli organizováni budhisté, židovské komunity esejců, později některé křesťanské sekty (hlavní katolický proud křesťanství nevystupoval tak vyhraněně), gnostické sekty. Manicheistická církev má od svého počátku dva stupně, který každý má jiné úkoly a oba dva jsou nepostradatelné. Menšinou jsou Vyvolení nebo Dokonalí. Druhým stavem jsou Naslouchající nebo katechumeni. Pro naslouchající platí relativně "lehčí" pravidla: Ibn an-Nadím uvádí deset "přikázání": Vzdát se modloslužebnictví, nelhat, nebýt lakomý, nezabíjet, nepáchat cizoložství, nekrást, neobracet se na vědu s dotazy o příčinách, odmítat kouzla, nebrat na sebe dvojí závazek (= dokazovat duplicitu) a vyhýbat se nedbalosti a nedostatku péče při konání povinností. A plnění tohoto "desatera" ještě nebylo nějak velmi striktně, fundamentálně vyžadováno a tak je jasné, že duše naslouchajících nebudou moci po smrti vejít přímo do Říše Světla, ale projdou převtělením a v dalším životě snad naleznou dostatek vnitřní síly k životnímu údělu Vyvoleného. Patří však k tělu církve i přes to, že se v denním životě dostávají do rozporu s životem v duchu odmítání Hmoty. Aby mohli zabezpečit rodinu a vlastní život na snesitelné úrovni a aby mohli pečovat o Vyvolené, musí alespoň do jisté míry hromadit majetek, starat se o výživu => zemědělství a obchod a pracovat ve státní správě. Jsou jim přiznávány zásluhy a adresovány přímluvy ze strany Dokonalých - vztah mezi nimi je přirovnáván k biblické Marii a Martě.           Manicheista, který se rozhodl stát se jedním z Vyvolených, musí dodržovat nejpřísnější askezi. Dodržují pravidla takzvaných "Tří pečetí", která už dřívější gnostikové považovali za znak pravých Vědoucích. Jsou to: pečeť úst, pečeť rukou a pečeť nitra, což znamená, že člověk musí být čistý a nevinný svými ústy, svýma rukama a svým nitrem. Prvním závazkem je doživotní celibát - potomci by byli vlastně dalším šířením Hmoty - Zla. V jistém smyslu jsou rodiče považováni za nepřátele, protože nás početím připoutali k tělu. Tedy celibát - pečeť nitra. Pečeť rukou znamená, že se Vyvolený musí vyvarovat škodlivého kontaktu s Hmotou, nesmí tedy provádět zemědělské práce týkající se sklizně, protože "strom pláče, když utrhneme jeho plod". Přijímá tedy potravu jako "almužnu" od Naslouchajících. Jakékoliv násilí je samozřejmě svatokrádežné (jakákoliv služba v armádě), ale i přijetí veřejných funkcí, které spolu nesou smíření s morálkou doby. Pečeť úst se týká zejména stravování - maso, ryby či alkohol jsou pro Vyvoleného tabu. Jídlo jen dvakrát denně. Vyvolený se také zavazuje k absolutní chudobě - nic nevlastní, nic si nemůže koupit a má právo na jeden šat ročně. Vyvolení také absolvují daleko přísnější půsty. Ve svém okolí byli lehce rozpoznatelní nejen hubenými těly a starými šaty, ale i vyzařující duchovní harmonií.           Struktura manicheistické církve původně měla být tato: lid (Naslouchající), "kněží" (Vyvolení), 360 Presbyterů, 72 Biskupů, 12 Mistrů (jako apoštolů) a na vrcholu organizace stojí Archégos, který je nástupcem Máního. Prvním po smrti Proroka byl jeho učedník Sisinnios. Archégos sídlil v al-Madajnu, později v Babylónu.
          Mezi svátky zaujímaly Velikonoce dosti podřadnou úlohu (jak vytýká Augustin), protože utrpení Kristovo bylo pouze domnělé. O to víc byl slaven svátek Béma, který měl odpovídat dni, kdy zemřel Mání. Spojoval v sobě jak význam Máního jako zvěstovatele, který zvěstuje z pódia (bémy) o pěti stupních, pěti "stupňům" církve a zároveň připomínka Máního jako Advokáta Spravedlivých před bémou Kristovou. K tomuto svátku se také vázala výroční zpověď. Veřejná zpověď hrála vůbec v manicheismu důležitou roli spolu s pravidelnými nedělními posty, protože nic takového jako svátost křtu nebo svátost přijímání (i když význam správného stravování je zejména pro Vyvolené velký) manicheismus nezná. Důležité byly také každodenní modlitby (Vyvolení sedmkrát denně, Naslouchající čtyřikrát) a čtení a studium Písem. Shromáždění se konala v kostelech, byla-li doba příznivá, nebo v konventikulách - tajná shromaždiště. Oceňován byl také zpěv Žalmů.
          Celkově se však manicheismus rozhodně vyhýbal zbytnění rituálů, jaké můžeme bohužel tak často nacházet u křesťanství, kde přes vnějškové zachovávání ritu mizí vnitřní obsah.           Mání byl posledním z celé řady Poslů přinášejících od Otce Slova Spásy, ale již před ním byli Zarathuštra, Budha (blíže o něm bude řeč v části věnované manicheismu v Číně - je pochopitelné, že na západě nemělo jeho jméno onu váhu), jistý Aurent a především Ježíš. Ten zaujímá v manicheismu velmi důležitou roli. Je titulován jako Syn Boha, Slovo, Pán, Spasitel, Ochránce a další. Kristus je zde duchovním Spasitelem, Secundius říká doslova: Kdyby náš Pán byl tělesný, všechna naše naděje by byla uťata od svých kořenů. Utrpení na kříži, které mu chtěl přichystat Satan, se Krista nedotklo, protože Kristovo tělo bylo pouze zdáním. Tak křesťanská tradice Ježíše jako Syna Božího prožívajícího lidský úděl ve vší své hořkosti je změněna. Kristus pokračuje ve své misi a pokračovat bude až do konce zápasu dvou Principů. Řetěz Zjevení ukončuje až Mání, který se sám označuje za apoštola Ježíše Krista. Jeho příchod je i Kristem ohlášen - v Máním sídlí Duch svatý, Přímluvce, jak bylo ohlášeno Janem nebo Pavlem. Narozdíl od Krista, který byl dokonalým příkladem lidstvu a byl Světelné a tudíž odhmotnělé podstaty, je Mání skutečně člověkem, ve svém osudu zajatce Hmoty je blízký nám všem, reprezentuje skutečné lidství. Až nastane Den posledního soudu, bude Ježíš sedět na soudném stolci (béma) a Mání bude asistovat jako Advokát věrných duší stojících po Kristově pravici. Těm se potom otevře (vlastně znovu-otevře) Říše světla.           Většina světových náboženství svá svatá Písma získala až po smrti svých zakladatelů s menší (křesťanství, islám - náboženství relativně novější) či větší (judaismus, hinduismus) časovou prodlevou. Nevíme tedy, co učil Ježíš, víme jen, co si o tom mysleli jeho pokračovatelé a že to je něco jiného, to je víc než zjevné. Mání si toho byl dobře vědom (dost možná se bál, aby jeho zvěst někdo nepřepracoval, jak podle něj některé části Nového zákona neodpovídaly té "pravé" Ježíšově zvěsti) a proto všechno sepsal sám. Špatné však je, že pro pronásledování manicheismu kdekoliv se jen vyskytl, byla většina z těchto knih ztracena a my známe jen jejich tituly či fragmenty jinými citované. Kanonický celek obsahoval zřejmě ne méně než sedm knih. Kniha záhad či tajemství (známe jen tři pasáže), Kniha o obrech (dedikována Šáphurovi I.), Kniha oživování známá také jako Poklad života (známe jen název!), Velké evangelium, sbírka Epištol, kniha Žalmů a modliteb a konečně Kefalaia (Kapitoly), které formou rozhovoru Máního s jeho učedníky objasňují některé části učení a dějiny. Mání připisoval přepisovačům důležitou roli v životě církve a naopak zanedbávání tohoto patří k hříchům svatokrádežným. Avšak s rozšířením církve do zcela odlišných kulturních podmínek se nejen překlady, ale i výklady smysl zvěsti nutně musel změnit. To ovšem není jenom osud manicheismu. Co se rukopisů týče, archeologické průzkumy v dosud nepříliš probádaných oblastech mohou vynést na světlo i mnoho "ztracených" textů, a to nejen kanonických, ale i pozdějších výkladů a další manichejské literatury.
          Z Bible uznávali manicheiští Nový zákon (vyškrtli jen vsuvky zaseté "nočním rozsévačem"), odmítali Starý (dokonce můžeme najít známky antisemitismu) a na druhou stranu přijali některé apokryfní knihy a gnosticky pojaté výklady Ježíšova života (evangelium sv. Tomáše).

5. Historie manicheismu

          Protože manicheismus dokázal přes urputné pronásledování a potírání proniknout a rozšířit se od Alžírska do Číny a jeho myšlenkový odkaz podněcoval i jiná hnutí od 5. do 15 století v mnoha oblastech, lepší než chronologický přehled se jeví přehled geografický - podle místa.

          Po smrti svého proroka byli manicheisté značně pronásledováni - dělo se tak na popud mazdistické ortodoxie zastupované mágy, kteří nesli nelibě zásah do svého monopolu - oproti jiným náboženstvím byl manicheismus ještě zavrženíhodnější, protože ze zoroastrismu mnoho přebírá. Náboženství takto vzniklé oslovuje většinou víc, než něco staršímu učení bytostně cizí, nesouvisející. I islám měl ulehčenou práci při získávání konvertitů ze zoroastristů tím, že v mnoha bodech rituálů a víry se tato učení shodují nebo podobají (ačkoliv podobnost může být spíše vnějšková). Mazdismus se zde vlastně poprvé projevuje jako náboženství nesnášenlivé a fanatické. Pronásledováni jsou nejen manicheiští, ale i křesťané všech denominací, židé, mandejci a budhisté, ba i zindíkové, což byli zřejmě zurvánovští "materialisté". Na konci 5. st. se objevuje hnutí Mazdaka, kněze, který částečně převzal manicheistické myšlenky, ale daleko více se přidržoval zoroastrismu - rozpor mezi duchem a hmotou viděl spíše z této strany. Jednalo se ale nejen o hnutí náboženské (očisty), zajímavá je zejména jeho složka sociální. Mazdak prosazoval přerozdělení majetku (zejména půdy) a žen. Situace rolníků byla v té době téměř zoufalá a král potřeboval oporu proti silné vrstvě aristokracie. Proto byl Mazdak nějakou dobu tolerován. Kavád dokázal obratně balancovat mezi oběma stranami, ale bylo jasné, že tento stav nemůže trvat dlouho. Protiútok aristokracie a mágů byl proveden pomocí Kavádova syna Chusroua. Mazdak byl předvolán na koncil mágů, jeho učení shledáno falešným a byl vydán přítomnému křesťanskému biskupu (?) a spolu se svými přívrženci popraven. Ti, co uprchli, směřovali do Transoxánie, kde ještě nějakou dobu přežívali (zde bylo obyvatelstvo vždy tolerantnější). V říši pokračovalo i pronásledování manicheiských a tak archégos nakonec odchází na "místo, kde bude v bezpečí". Někteří se zpět navrací po vítězství muslimů.           Po pronásledování za Bahráma I. mnozí manicheisté utíkali na severovýchod - do oblasti Transoxánie (býv. Sov. stř. Asie a sever Afghánistánu), kde převažovalo turkické obyvatelstvo, do Sogdiany5. Zde manicheismus oslovil mnoho lidí, jak je vidno i z toho, že právě sem se přesunul archagos. Od 7. st. se začali zejména ve vých. (čínském) Turkestánu usazovat Ujguři, kteří předtím vyznávali buď budhismus nebo přírodní (šamanská) náboženství. Jejich chán konvertoval k manicheismu a tak se manicheismus poprvé a naposled stal oficiálním státním náboženstvím. Mělo se to stát roku 763. Ze strany chána to byl i dobrý politický tah, protože se tím alespoň částečně odpoutal od čínského vlivu prováděnému skrz náboženství. Díky tomu byli manicheiští lépe přijímáni i v okolních zemích - chán se zastal lidí své víry v Samarkandu a tamějšímu místodržícímu pohrozil, že pokud zabije jediného souvěrce, nechá on vyvraždit ve své zemi všechny muslimy. Ujgurští chánové se nechávali zastupovat řeholníky na čínském dvoře a tak Náboženství Světla, učení Mo-Mo-Niho (Már Máního - Pána Máního) mohlo pevněji zapustit kořeny i v Číně, kde bylo známo již od konce 6. st. Dokládá to syntéza manicheistických, budhistických a taoistických pojmů (Lao-c' patřil podle této tradice k předchůdcům Máního). V roce 731 nechal sepsat císař katechismus "Náboženství světlého Budhy Mání". Manicheismus však byl prvním náboženstvím postihnutým ediktem z roku 843, o málo let poté bylo zakázáno křesťanství, zoroastrismus a dokonce i budhismus. Avšak budhismus mající daleko větší počet věřících přežil, menší náboženství tím byla velice postižena. Přes značný vliv budhismu a "počínštění" byli manicheiští vnímáni jako cizí a Číně spíše nepřátelské učení. Velmi byli postiženi pádem ujgurské říše kolem roku 740. Největší zbytky se udržely přes pronásledování do 13. století v oblasti Chotanu a Turfánu v čínském Turkestánu. Pravděpodobně se přimkli k tajným společnostem budhistickým jako byly heterodoxní sekty sdružení Bílého Lotosu nebo Bílého Mraku. V souvislosti s nimi jsou zmiňováni (jako náboženství Ctihodného Světla) v Kodexu Mingů - 1374, kde se píše: "Jejich vůdce je třeba trestat oprátkou, ostatním, kteří je následují, po sto ranách těžkou holí a doživotní vyhnanství." To je poslední z jistých zmínek o manicheismu, ale v jednom z dokumentů stažených z Internetu je položena domněnka (ale pouze domněnka), že v této oblasti se mohli manicheiští udržet až do konce 17. st. a že manicheistický vliv na některé ze zdejších budhistických sekt může být o dost větší, než se soudí. Ale toto tvrzení není nijak zjevně podloženo ověřenými prameny.           Někteří "utečenci" se vrátili, když viděli porážku ortodoxie zoroastrismu. Jejich situace se různě měnila. Někdy (a někde) byli považováni za "lidi knihy" spolu s křesťany a židy, kteří v muslimském právním systému mají zakotvenu ochranu. Ale většinou byli považováni za zhoubnou sektu (dualismus, pro muslimy zcela nepřípustný a zároveň gnose), byly dokonce sestavovány udavačské seznamy, na nichž byla řada básníků, politiků či filozofů. Je ale pravda, že mnoho z nich nevědělo o manicheismu zhola nic. Měli tu smůlu, že prostě nebyli dost pravověrní (ať už jakkoliv) nebo se prostě někomu mocnému znelíbili. Manicheismus byl obviňován ze zločinů jako vlastizrada (původem byl přece perský, nearabský), morálních prohřešků, někteří autoři viděli přímo orgie a na mučidlech se k nim mnozí přiznali (křesťanská inkvizice dosáhla později stejně "úspěšných" výsledků při potírání heretiků - výslechy pomocí mučení jsou nadnárodní). Poslední vlna pronásledování byla někdy kolem roku 925 a poslední věřící se spolu s nejvyšším mistrem přesunuli do Samarkandu.           Po východních provinciích římské říše se šířil manicheismus rychle téměř ihned od svého vzniku. Do Egypta byl samotným Máním vyslán jeden z jeho učedníků - Addas a spolu s ním ještě jeho společník Thomas. Po prvním pronásledování za vlády Bahráma I. se mnoho manicheiských ze západní části perské říše přesunulo buď právě do Egypta anebo do Sýrie. Rozmach manicheismu vidíme zejména podle katolických teologů útočících na "herezi". Manicheisté si za své centrum v Egyptě zvolili Théby. Učastnili se pak Achillova povstání (293). To bylo využito státní mocí - měli prý jednat na rozkazy perského šáha, který potřeboval vyvolat ve východních provinciích římské říše neklid. Není ale jediný rozumný důvod, proč by měli ani ne po 20 letech od smrti Máního pomáhat šáhovi. Dioklecián ale poté zmiňuje jejich "ohavné perské mravy a zhoubné zákony", které mají šířit mezi "mravný, poctivější a mírumilovný lid římský". Dioklecián zřejmě již počítal s dalšími opatřeními (myslím tím zejména pronásledování křesťanů), které zvýší šanci na úspěch kultu císařů, jenž měl obnovit celistvost říše. Mnoho z nejnovějších nálezů, o které opíráme svá tvrzení, bylo učiněných právě ve Fajúmské oáze.           Dříve se mělo za to, že tzv. "numidský" manicheismus se podstatněji lišil od hlavního proudu učení vyšším stupněm převzetí křesťanské nauky, ale všechny novější výzkumy potvrzují, že obsah křesťanských prvků v manicheismu byl spíše všeobecně podceňován a manicheisté Kartága tedy nebyli žádnou výjimkou. O osudech zdejší komunity víme zejména z děl Augustinových a z děl buď jeho spojenců, nebo odpůrců, kteří manicheismus hájili. Nemáme tudíž ani objektivní představu o velikosti zdejší komunity. Pokud se Augustin vysmívá, mluví o množství "tak malém - tam exiguus", ale když potřebuje zdůraznit nebezpečí hereze, mluví o "svodu tolika obyvatel - tam multos". Zdejší církev shromažďovala nejspíš tu část inteligence, která nebyla spokojena s křesťanstvím, ale i obchodníky, řemeslníky a prosté lidi. Mezi její vedoucí členy patřili biskup Faustus, kazatel Fortunat a jeden z doktorů sekty, Felix. Severoafrická komunita měla také rozhodující vliv na menší obce v Itálii, zejména v Řimě, kde působil další ze známých autorů, Secundius. Augustin nikdy nepatřil k Vyvoleným, vždy byl pouze Naslouchající. Je otázkou, jestli to bylo přísnými nároky, nebo váháním, zda je manicheismus opravdu to pravé náboženství. Manicheismus nesnesl úpravy či revize. Jeho systém byl pevný a zapálený Naslouchající nemohl do duchovní stavby přinést nic nového. Uvědomil si to Augustin a proto přešel ke křesťanství, které bylo otevřené změnám? Nebo nebyl uspokojen dualistickým systémem? Ať tak, či onak, stal se z něj zarputilý bojovník. Teď on mluví z pozice Mistra, a že byl mistrem dialogu, musíme uznat. Dokáže se chytnout jakéhokoli sporného momentu, umí být jízlivý i dobrácky domlouvat. Snažil se zlikvidovat nejen manicheiské, bojoval i s donatisty a pelegiány a nebojí se použít při tom úřadů a světské moci - pro Bonifáce, afrického konzula, je ve skutečnosti dopis CLXXXV věnovaný těm, "kdo nechtějí, aby císařské zákony stanovily tresty pro donatisty". Je jisté, že i jeho boj s manicheiskými mohl poskytnout základnu nařízením císařů Valentiana I. a III., kteří stanovili pro manicheiské i trest smrti (jako jediní heretici antiky byli odsuzováni k nejvyššímu trestu křesťanskými císaři). Málo víme o životě prostých naslouchajících, než přiznání škodolibě zaznamenávaná "dezertérem", jak nazývá Augustina pohrdavě Faustus. Ta ovšem byla získána až po "důkladném výslechu", což nemůžeme přijmout bez výhrad. Církví bylo podporováno udavačství a tak po nějaké době mizí manicheismus ze západního světa.

6. Pokračovatelé manicheismu

          Mizí manicheismus pronásledováním na sklonku Západořímské říše ze západního světa navždy, nebo se znovu objevil? Církevní dějiny nachází "neomanicheismus" v mnoha herezích. Šlo však o opravdový manicheismus, nebo dualistické křesťanské hereze, které byly s manicheismem nespávně spojovány?
          Prvním, kdo měl být odporným manicheistou (ačkoliv to otevřeně popíral), byl španělský Priscillianus. Jeho sekta sice byla pod gnostickým vlivem, ale uznávala Starý zákon, za původce hříchu považovala lidskou vůli a uznávala "tělesnost" Ježíše. Nejednalo se o dualismus, ale to všechno nebylo sektě nic platné. Byla obviněna z magických praktik a její příslušníci popraveni.
          Další sekty již byly opravdu dualistické a není možné vyloučit ovlivnění manicheismem, ovšem jejich učení Máního neuznává. Prvními jsou paulikáni, sekta původem z Arménie, jejíž příslušníci byli později (971) deportováni do Thrákie. Podobnost byla v odmítání Starého zákona, učení o "duchovním" Kristu, neviditelných svátostech (pravý křesťan nelpí na materialní formě chleba a vína) a v asketickém životu. Jejich možnými nástupci byli bogomilové (podle kněze Bogomila), kteří působili v Bulharsku od 10. až do 16. st. Tito rozvinuli teorii, podle které byl Satan prvorozeným synem Božím, je tvůrcem tohoto světa, oficiální církev je také jeho dílem. Pravý křesťan žije dobrovolně v chudobě, postění a modlitbách. Majetek, plození a nečisté potraviny jsou zvlášť odsouzeny. Toto hnutí pobízelo rolníky k neposlušnosti vůči vrchnosti, kterou neuznávali.
          Bogomilské komunity v Bosně známe pod označením patariáni (kteří posléze konvertovali ve velké většině k islámu - oni jsou nyní bosenskými muslimy). Vysílaly z dalmátského pobřeží své misionáře do Itálie, kde se toto hnutí rozšířilo jako hnutí "katarů" - čistých. Toto hnutí bylo projevem nespokojenosti mnohých se zkostnatěním církve, odchýlením od původních ideálů. Často byli za katary pokládáni lidé, kteří se prostě snažili žít podle novozákonních ideálů, tuto snahu katolická církev samozřejmě neviděla ráda. I proto byl řád sv. Dominika pověřen dozorem nad pravověrností a vznikla tak jedna z nejobávanějších institucí středověku - svatá inkvizice.
          Již zcela na okraj - mezi stovkami obvinění, která měla dokazovat hříšnost řádu templářů bylo i obvinění ze zkoumání a praktikování manicheistických rituálů.

          A manicheismus dnes? I dnes nastává doba, která přeje synkrezi a pro svůj úpadek se obrací k Duchovnu a zvlášť k formám, které se ještě nezdiskreditovaly jako oficiální církve a náboženství, ve kterých mnozí vidí pouze instituce starající se jen o sebe, zahleděné do minulosti. Jedno ze zajímavých moderních náboženství, které tvrdí, že v sobě shrnuje všechna velká náboženství je bahá'ismus, které vzniklo v roce 1844 v Persii a dnes je aktivní i u nás (dokonce má svoje středisko i zde v Brně). Ke gnostické tradici se vrací mnoho lidí přímo nebo pomocí různých hnutí jako New Age a podobně. Některé materiály použité při tvorbě této práce byly staženy ze serveru zabývajícího se Gnosí. Najít zde můžeme opravdu obrovské množství informací o Gnosi, což ukazuje na zájem o tuto oblast.
          Zájem historiků o manicheismus (nebo i zoroastrismus) byl ve světě největší na přelomu tohoto a minulého století. V Ottovu Slovníku naučném má zoroastrismus velmi obsáhlé heslo. Od té doby zájem (zejména u nás) poklesl. Dokonce není do češtiny přeložena Avesta, ačkoliv se jedná o svaté písmo jednoho ze světových náboženství. Na překlad z angličtiny jsem si netroufl a nejsem zřejmě sám, protože kniha vypůjčená z Universitní knihovny (Avesta v angličtině a v pahlaví) neměla ještě prořezané stránky. Nevím proč, ale nejvíc se zajímají o manicheismus ve Švédsku. Poměr dokumentů v angličtině a švédštině týkajících se manicheismu je na Internetu asi 1:1. Aktivní je zejména universita v Lundu, která dokonce založila International Association of Manichaen studies. Ta se ovšem teprve zabíhá, takže zde toho kromě přihlášky a připravovaných projektů moc není (ale možná se teprve zabíhá internetová stránka, nevím to jistě).

7. Závěr

          Pokud chceme objektivně zhodnotit manicheismus, narážíme na problém neobjektivnosti většiny pramenů, které buď manicheismus zatracují nebo obhajují. Tak i mně přístupné prameny můžeme takto rozdělit. Na jedné straně je to Augustin a "vykladači" jeho díla (zde nemohu nezmínit velice zajímavou knihu Sv. Augustin od Milana Machovce, která rozhodně stojí za přečtení, protože velmi dobře přibližuje Augustinovy názory i člověku ateistovi, který nachází křesťanské teology v "oparu" mystiky) a na straně druhé kniha, ze které jsem čerpal patrně nejvíce - Mání a tradice manicheismu od Francoise Decreta, která manicheismus nesmlouvavě obhajuje zejména proti Augustinovi, kterého zde ukazuje zcela v jiném světle než církevní historikové i obvyklý výklad...
          Zásadní otázka zní: je dualismus rovnocenným principem, který může konkurovat monoteistickému vidění světa? Pokud odpovíme ne, manicheismus se pak jeví jako pomýlená směs nesourodých náboženských názorů, s asketicko-mystickým potahem a nemá pro nás většího významu. To je ovšem velmi zjednodušené vnímání. Jistě nemůžeme stavět na čistě monoteistickém základu našeho "západního" světa, zvlášť v době, kdy jsme konfrontováni s naprosto odlišnou "východní" koncepcí. Dualismus vždy stál někde na rozhraní. Proto nám má jistě co říct, přinejmenším z historického hlediska. Pronásledování manicheismu je také dobrým příkladem nesnášenlivosti mocných - náboženstvích spjatých se světskou mocí, která namísto diskuse volí svobodu rozhodování v duchu "buď zcela svobodně uznáš naši pravdu, nebo tě zastřelíme (upálíme, popravíme...)".
          Musím ale ještě upozornit na podle mne dvě zásadní chyby či pomýlení dualistických náboženství, jež tkví v jejich "nedotaženosti". Zaprvé - pokud jsou dvě rovnocenné entity - Dobrá a Zlá, proč všechna náboženství předpokládají konečné vítězství Dobra? Nebylo by logické (i když, co znamená v mystickém poznání logika?) předpokládat rovnocenné šance obou stran? Nebo ještě lépe jejich celkovou vyváženost až do Konce? Proč předpokládat nějaký prudký konec, pravděpodobnější je varianta postupného návratu do původních pozic - postupné rozdělení Světla a Tmy do původních celků, či jejich neustále kolísající "sinusoida". V úvahu přichází i teorie neustálého "smísení" obou principů, která předpokládá nekonečnou existenci světa ve stále "kmitající" podobě, to jest v neustálém směšování a rozdělování Světla a Tmy, ale to už je krajní varianta. Druhé pochybení vidím v manicheistickém předpokladu "dělicí čáry" mezi Dobrem a Zlem jako hranice mezi Duchem a Hmotou. Historie až moc dobře ukazuje, o jak méně je zhoubná Hmota proti Duchu, který zapojený do osidel Zla dokáže napáchat nesmírné škody. Vůbec jak Hmota, tak Duch svou podstatou nejsou ani jeden Zlem či Dobrem. Dobro a Zlo bych vnímal jako principy nad těmito pojmy. Jejich působením teprve "ožívá" Hmota i Duch (můžeme je chápat dokonce jako dva projevy Jsoucna, které věda ještě nedokáže uspokojivě vysvětlit, ač by se dalo použít přirovnání Ducha či duchovna k energii, jež se může stát hmotou a naopak). Zde potom hledat Dobro a Zlo, nikoliv v Hmotě či Duchu. V tomto ohledu nedokážou monoteistická učení (de facto monoteistická - nemusí se jednat jen o náboženství!) často věrohodně vysvětlit existenci Zla. Pokud je Bůh svrchovaně dobrý - jak může dopustit Zlo? A kde se ve veskrze dobré podstatě Zlo mohlo vůbec objevit? I v "umírněné" křesťanské verzi dualismu se Satanem jako padlým andělem není dostatečně jasně vysvětleno, proč Satan padl, kde se v něm vzalo Zlo, když byl Božím stvořením? Je nalháváním si myslet, že člověk vnímá dualismus jako zjednodušení, a že chce problém Zla hledat v monoteistických učeních, což je samozřejmě obtížnější, ale jak vidíme, dualistické náboženství zdaleka není zárukou jednoduchosti.
          Manicheismus byl svou asketickou podobou odsouzen k věčné minoritě již v době svého vzniku. Požadavky kladené na Vyvolené byly natolik přísné, že jen málokdo byl schopen plně je plnit, ale sami Vyvolení neměli šanci na přežití bez silné komunity Naslouchajících. Dnes však by manicheismus (i nějak upravený) mohl oslovit snad ty, kteří by tvořili vrstvu Vyvolených, ale nedovedu si představit, že by se našel dostatečný počet Naslouchajících, protože mnoho (i podobných) učení nabízí "rychlou cestu ke spasení" všem a to bez tak přísných požadavků, tak proč se spokojit s rolí Naslouchajícího? Dnes manicheismus může daleko spíš obrátit pozornost k dualismu obecně. Ale má dnešní svět zájem o Duchovno (a zvlášť u nás)? Troufám si říct, že devadesát procent lidí si vypěstovalo "imunitu" vůči přemýšlení o věcech duše a ducha. U mladých lidí tato imunita ještě není tak silná, ale rozhodně ne menší než 60%. Možná se tahle situace změní s celkovým úpadkem "západní" civilizace, kdy se ukáže nesmyslnost křečovitého lpění na "konzumním životě", možná tomu bude naopak, ale téměř jistě u nás získají své místo i netradiční náboženství a filozofie. Manicheismus pak může inspirovat svým synkretismem, askezí či důrazem na Poznání a odmítání hmoty jako zla. Osobně si myslím, že studium náboženství a filozofie stojí za investovaný čas a námahu, už jen proto, aby člověk měl možnost porovnat víc alternativ. S tímto názorem bych ale byl asi osamocen, kolikrát slyším od svých spolužáků (když říkám, že bych šel nejspíš na filozofii): "To je sice strašně fajn, ale filozofování (až hanlivě, jako "kecání o ničem") ti nikdy na nic nebude, čím se chceš uživit?". Všem těmhle lidem by manicheismus asi neřekl vůbec nic, stejně jako naprosté většině "rozumných" lidí, kteří neškodné podivíny tolerují nebo ignorují. Výsledkem je dnešní světová situace a fakt, že ji většina lidí ani nevnímá!
          Tímto jsme se poněkud odchýlili od historického zhodnocení manicheismu, které by mělo být nejspíš vnímáno spíš jako kladné. Vždyť dokázalo jako první sjednotit tak odlišná učení jako budhismus a křesťanství, pokud nic jiného, tak polemikou vývoj opět pokročil dopředu, protože střetávání civilizací a nových námětů je většinou přínosem, i když si aktéři často myslí opak. A v dnešním světě, který vykazuje až nápadnou shodu s tehdejší dobou, se vyplatí studovat minulost, abychom nebyli překvapeni posléze budoucností, a abychom již dnes mohli rozvažovat: co se současností?

Poznámky

  1. Pársové - jedná se o perskou "diasporu", zhruba 120 tisíc lidí rozptýlených po celém světě, zejména však v okolí Bombaje a na pobřeží východní Afriky, jde o jakýsi "reformovaný" zoroastrismus, velkou roli zde hrají rituály a obřady. Pársové věří, že každý člověk má vyznávat náboženství, pro které se narodil.
  2. Podobně byli později Peršané i muslimové shovívaví k církvím, které se odpoutaly od církve obecné, monofyzitům, nestoriánům a dalším.
  3. Podle jiných pramenů byl z tohoto rodu jeho otec Pataq. Možná ale nebyli jeho rodiče ani jeden jakkoliv spřízněni s královskou rodinou.
  4. Baptistické rituály, omývání potravin, doslova jejich "křest", i iniciační křest jsou jen úpadkovým vnějším projevem očisty, čistota materiální totiž tělo nespasí, ta pravá Čistota je dosažitelná pouze prostřednitvím Gnose.
  5. Sogdové - národ íránského původu, obývající Sogdianu - část16. perské satrapie se středisky v Marakandě (Samarkandu) a v Pandžikentu (byl zde velmi starý budhistický klášter).

Seznam použíté literatury

Manicheismus na internetu

  • International association of manichean studies
  • Manicheism - the Gnostic Light of the East
  • Tamtéž - odkazy
  • Gnose
  • Dějiny Ujgurů

    • © Adam Zbiejczuk, Brno, 1998