Španělská občanská válka
autor : Adam Zbiejczuk
konzultant : Mgr. Mojmíra Nejedlá
oponent : Mgr. Radomír Talafa
škola : Gymnázium Vídeňská, Brno
| Lakota, militarismus, válka - to je fašismus. Jednotou bude zničen. (CNT-FAI) |
1. dubna 1999 uplyne právě 60 let od vítězství nacionalistů nad republikány v jedinečném konfliktu v dějinách Evropy, ve španělské občanské válce. Co bylo tak zvláštního na této válce? Kdo stál ve skutečnosti proti komu? Proč vyhráli nacionalisté (1)? Rozhodly konflikt postoje ostatních států? Co je pravda a co legenda, do jaké míry můžeme věřit kterékoliv straně - na všechny tyto otázky se pokusím alespoň částečně odpovědět. Má práce by neměla být pouhým shrnutím či chronologickou posloupností událostí. Snažil jsem se spíše netradičním pohledem dívat na to, co stálo v pozadí - motivy jednání všech “dramatis personae“, ideologie a najít otázky (a odpovědi), které by byly přínosem i pro nás a dnešní situaci. Všichni zúčastnění se snažili přesvědčit „nerozhodný svět“, že oni jsou ti praví a - v závislosti na pol. situaci - měli lidé možnost slyšet jen jednu verzi bez šance ověřit si ji. Nejsem nestranný - to ovšem není nikdo - ale snažil jsem se zůstat objektivní, přičemž v mnoha případech jsem byl závislý na pramenech, které nebylo možné si ověřit, jindy si prameny vysloveně odporovaly (což několikrát výslovně uvádím).
Španělská občanská válka byla jedinečná zejména tím, že na straně republiky proběhl také pokus o sociální revoluci. Katalánsko roku 1936 dosud zůstává jediným příkladem rozsáhlé a déle trvající vlády anarchistů. A naopak, Franco (a Salazar, jeho portugalský “kolega“) svým stylem vlády a obratným manipulováním dosáhl toho, že nakonec umřel v posteli. Španělsko se poté (relativně) pokojně stalo běžnou demokracií západního typu. Tento konflikt také naznačil směřování historie (a zejména historie válek) v tomto století. Často se setkáváme s tvrzením, že 2. sv. válka začala právě boji ve Španělsku. Rozhodně se zde poprvé v bojovém nasazení projevily totalitní systémy „moderního typu“ (paradoxem je, že Franco žádným modernistou nebyl, naopak - jeho spojenci a protivníci ovšem toužili po novém Řádu, ať už měl být jakýkoliv). První světová válka mohla být příčinou všech válek následujících, ale jistě byla poslední válkou, v níž se znepřátelené strany respektovaly. Bylo to proto, že vládnoucí třídy si byly ještě do značné míry podobné. Údaje obou stran, např. o ztrátách, se odlišovaly, obě ale ještě vycházely z reality. Nestávalo se, že by jedna ze stran zamlčela významnou bitvu. Také se jednalo o válku, kterou mnozí považovali za největší, ale poslední. Později již pacifistické hnutí nebylo nikdy tak silné jako ve 20. letech, období nadějí a blahobytu. Španělská válka znamenala předěl. Šlo o výběr menšího zla. Historie začala být “upravována“ a často i nepokrytě přepisována z ideologických důvodů. Některé boje vůbec nebyly a přece se za ně dostávala vyznamenání. Jiné proběhly, ale z taktických důvodů byly zamlčeny, nebo připsány jiné armádě atd. atd. Historii píší vítězové.
Abychom pochopili situaci, v jaké se Španělsko ocitlo před počátkem občanské války, je důležité si připomenout alespoň stručně vývoj na konci 19. a začátku 20. století.
          První republika a restaurace monarchie
První republika ve Španělsku byla charakterizována nesmírnými zmatky, rozdrobením země a
neshodami mezi bývalými spojenci. Trvala pouhé dva roky (1873-5). Armáda se nakonec ukázala
jako jediná akceschopnou a roku 1875 dosadila na trůn Alfonse XII. V zemi byl zaveden po
anglickém vzoru systém dvou stran: Cánovasovi konzervativci a Sagastovi liberálové.
Pravidelně se střídali u moci (tzv. systém pokojného střídání). Aby tato pseudodemokracie
mohla fungovat, docházelo k rozsáhlému falšování voleb, na venkově bylo téhož dosahováno
rozsáhlým klientelistickým systémem. U moci se střídali lidé, kteří zastupovali stále stejné
skupiny - velkostatkáře, šlechtu, duchovenstvo. Bylo to vlastně spíš než co jiného oslabené
pokračování feudalismu. Velkou ranou pro španělskou hrdost byla ztráta Kuby a Filipín ve
prospěch Spojených států v roce 1898. (2) Není divu, že v očích široké
veřejnosti se tento systém zdiskreditoval a vznikající dělnická třída (oproti vyspělým státům
však méně početná, jediným opravdu průmyslovým regionem se stávalo Katalánsko a částečně
hutnické Baskicko a hornická Asturie) a široké lidové vrstvy na venkově (jejichž zájmy byly
naprosto opačné) se uchylovaly k mimoparlamentním stranám a myšlenkovým směrům jako socialismus,
anarchismus nebo separativismus. Rozšířeným jevem se stala emigrace (Argentina) a velký nárůst
městské populace, kam se stahovali lidé z venkova - hledali v nich hlavně změny a práci, kterou
často nedostali a tak jen rozšířili slumy vznikající na okrajích velkých měst (Madrid,
Barcelona, Bilbao, Valencie). Zaostalým charakterem státu byl také dán pomalý vývoj střední
třídy, vrstvy buržoazie a průmyslníků. Byla příliš slabá (a provázána s velkostatkáři - podnikat
začínali nejčastěji ti šikovnější z nich), než aby si vydobyla solidní politické zastoupení.
Některá z těchto fakt se můžeme odvážit generalizovat - celá historie ukazuje, že čím je země
vyspělejší (nebo možná lépe řečeno na lepší ekonomické úrovni (3)), tím méně jí
"hrozí" nebezpečí levicového převratu - vulgárně shrnuto - pokud mají dělníci co jíst a můžou
chodit na fotbal, nebudou dělat revoluci. Povedlo se (jak předpokládal marxismus) snad v
nejvyspělejších zemích dělníkům nastolit diktaturu proletariátu? Komunismus naopak uspěl v
zemích, které v podstatě přešly od feudalismu (nebo banánové ekonomiky) rovnou k socialismu.
Československo by se dalo označit nejspíš za smutnou výjimku.
          Vznik dělnické třídy
Ovšem zpět do Španělska. V roce 1902 nastoupil poslední “předfrancovský“ král Alfonso XIII.
První sv. války se Španělsko neúčastnilo a velmi na tom vydělalo. Ekonomický růst ovšem
doprovázela agresivní inflace a nepokoje pracujících, kteří rychle přibývali i migrací z
venkova, aby uspokojili zvyšující se poptávku po lidské síle v průmyslu. Důvodem nepokojů byl
(logický) výprodej potravin do zahraničí - chyběl olej, mouka, maso. Z ekonomického hlediska
šlo o výměnu potravin za zlato. Takto nabyté prostředky bohužel nebyly investovány do
modernizace, ale byly doslova promrhány. To vedlo k radikalizaci dělnictva. Ve Španělsku
existovaly tři velké proudy: socialistický (marxistický), anarchistický a křesťansko sociální.
Třetí zmíněný neměl příliš velkou podporu, protože církev jako celek byla daleko spíše na
straně vyšších tříd. Španělsko je v evropském kontextu jedinečné úspěchem anarchistů. Co bylo
příčinou tohoto úspěchu (nebo spíše neúspěchu socialistů)? Socialistická strana (PSOE) byla
založena již roku 1879 a socialistická odborová centrála (UGT) v roce 1888. Jejím cílem byl
boj za zlepšení podmínek pracujících bez revolučních snažení. Její obliba vzrostla ale až na
začátku našeho století zejména mezi horníky v Asturii a slévači v Baskicku. Byla pevně
centralizovaná, byrokratická a sídlila v Madridu. Právě to ji v nejprůmyslovějším Katalánsku
kladlo velké obtíže. Svobodomyslnost, autonomie Katalánska a velká obava z byrokracie - to vše
bylo vlastní mnoha katalánským pracujícím. Možná je nespoutanost anarchismu i celkově bližší
“jižanské“ mentalitě, faktem je, že španělská část první internacionály se ve velké většině
postavila za Bakunina a anarchisty. Anarchistické odbory (CNT) - byly založeny v roce 1910 a
poněkud se vzdálily od původních anarchistických praktik, tzv. „propagandy činem“, tedy různými
atentáty a sabotážemi. Tato vcelku neúčinná taktika byla nahrazena anarchosyndikalismem, v němž
byly odbory zárukou a počátkem připravované revoluce, která by ovšem „nepředala stát do rukou
pracujících“, ale zrušila jej úplně. Tvrdili, že pokud socialisté získají státní moc, jejich
politické instituce budou zdeformovány a získají postupně univerzální rysy státu - ty budou v
kombinaci s centrálně plánovanou ekonomikou ještě zhoubnější a represivnější než kapitalismus
(4). Proto byla CNT vystavena na velmi demokratických základech, všechna místa
byla volená, každý měl konkrétní zodpovědnost a nevzdával se kvůli své činnosti v odborech
vlastní práce, a tak byl v neustálém kontaktu s těmi, které měl zastupovat. Do roku 1931 měla
CNT pouze jednoho (!) zaměstnance na plný úvazek. Oproti UGT měla CNT sloužit také jako zárodek
revoluce provedené formou generální stávky a přijímala do svých řad i zemědělské dělníky
(Socialistický svaz rolníků vznikl až v roce 1931). Nejvíce členů měla v Katalánsku a Andalusii.
Nebyla to politická organizace (z anarchistického hlediska nepotřebujete politiku k revoluci -
nechcete totiž ovládnout stát, ale hospodářství) a nebyla zdaleka čistě anarchistickou. Mnozí se
k ní přidávali prostě proto, že byla nejradikálnější a měla výsledky. Skutečně “čisté“
anarchistické organizace byly střídavě v ilegalitě a často se měnily. V období španělské války
byla jasně nejvýznamnější FAI, založená roku 1927. V jejích řadách byla většina vedení CNT. V
Katalánsku rostlo separatistické hnutí i mezi buržoazií, které by vyhovovala klasická republika,
zesvětštění země (k roli církve se brzo dostaneme) a podpora podnikání (madridská vláda a od ní
odvozená byrokracie byla jedním velkým semeništěm korupce).
          Diktatura Primo de Rivery
Další velmi silný element tvořila armáda. Již v roce 1917 došlo k tvoření tzv. Vojenských rad,
které byly namířeny proti systému dvou stran a požadovaly svolání ústavodárných kortesů. Dvě
další nespokojené skupiny, buržoazie (zejména katalánská) a dělníci podporovali reformy. Ale
když vypukla generální stávka (jež byla možná vyprovokována), armáda se postavila loajálně za
vládu a tím byla šance na reformu (de facto buržoazní revoluci) pryč. Vláda provedla kosmetické
změny, ale všem bylo jasné, že pád systému dvou stran je nevyhnutelný. Nespokojenost armády se
logicky zvýšila kvůli neúspěchům v zahraničních bojích, které byly podtrženy neočekávanou
porážkou v Maroku (5), kterou pod vedením Abd-el-Karíma beduíni v bitvě u Annualu
r. 1921 uštědřili elitním španělským jednotkám. Vláda silné ruky se zdála dobrým východiskem z
této krizové situace. Francovým předchůdcem se stal generál Primo de Rivera. Zdálo se, že vše
bylo lepší než chaos, do kterého zabředly předchozí vlády. Na počátku (nastupuje 1923) měl Rivera
silnou podporu (dokonce i PSOE a UGT). Neměl tolik moci jako později Franco, ale v mnoha ohledech
se jednalo o regulérní diktaturu. Ústava zrušena, parlament rozpuštěn, represe proti anarchistům
a separatistům, zrušení všech politických stran. V armádě se dostali do vyšších pozic tzv.
“afrikanisté“, rychle postupující mladí důstojníci, kteří uspěli v Maroku (povstání bylo s
francouzskou pomocí zlikvidováno do 1926) - např. Sanjurjo, de Llano a Franco. Využil také
ekonomického růstu 20. let. Ten ale dlouho nevydržel a odhalil nestabilnost diktatury. Po zavedení
dovozních kvót na španělské zemědělské produkty se sociální situace vyostřila. Riveru nepodporoval
ani král, na něhož teď padala za vše vina (to on ho jmenoval nezákonně předsedou vlády) a dokonce
už ani armáda, kterou vyděsila nutnost reforem, která byla natolik zřetelná, že se k ní odhodlával
i Rivera. Rivera v podstatě dobrovolně odevzdal moc (odstupuje 28.1.1930) a odchází do ústraní.
Nebyl v podstatě nijak zvlášť krutý (za jeho vlády bylo mnoho pokusů o povstání a různých komplotů
a jen jednou bylo přistoupeno k popravám) a jeho diktatura byla umírněnou despocií. Podobal se svým
poddaným, a proto ho sice málokdo miloval, ale také nebyl nenáviděn. Snažil se i pomoci venkovu
alespoň částečným vymýcením korupce, nakolik se mu to dařilo, je druhá věc. Roztříštěné republikánské
hnutí konečně začalo jednat se socialisty, a když se uskutečnily demokratické komunální volby, vyhrála
republikánsko-socialistická koalice ve 45 za 52 hlavních měst provincií. Z tohoto tak jednoznačného
výsledku vyplývá, že pro republiku se vyslovila i řada duchovních, vojáků a aristokratů. Král (ač
veřejně neabdikoval) odjíždí 13. dubna 1931 ze Španělska.
          Druhá španělská republika
14. dubna 1931 byla vyhlášena 2. španělská republika. Byly halasně svrženy znaky starého režimu, což
bylo asi tak jediné, na čem se nová vláda dokázala bez dohadů shodnout. Monarchie je svržena -
co dál? Některé kroky byly jasné, ale každá frakce koalice je chtěla prosadit do jiné míry. Všem
bylo jasné, že se musí např. omezit vliv katolické církve. Ta měla ve Španělsku zejména na venkově obrovský
vliv. Byla jedním z nejreakčnějších a nejzpátečnějších proudů španělské společnosti. Také jednou
z nejmajetnějších částí společnosti - jen jezuité vlastnili asi 30% národního bohatství. Farních
kněží bylo asi 25 tisíc a duchovenstvo celkově čítalo kolem 70 tisíc lidí. Kněží často žili v
okázalém přepychu, zatímco kolem nich lidé živořili (na venkově nebylo neobvyklé, že chudina se
živila doslova kořínky a travou). Církev měla v rukou také většinu školství a výsledkem bylo, že
v zemi bylo asi 40% lidí analfabety (v některých regionech byl analfabetismus takřka stoprocentní).
Církev mnoho lidí nenávidělo a už po výsledcích komunálních voleb se srocovala lůza a vypalovala
kostely, zabíjela kněze a rabovala kláštery. Vláda takřka nereagovala na tuto vlnu násilností, a
tak došlo i ke zničení mnoha umělecký cenných budov a obrazů. Anarchisté požadovali systém ostře
antiklerikální, jiným stačilo oddělení církve od státu. Antiklerikálnost republice někdy spíše
uškodila, protože nacionalisté a tradicionalisté mohli poté volat, že Španělsko nekatolické znamená
odvržení tradic, bez kterých se země stane „Anti-Španělskem. Situace se lišila podle regionů.
Baskové byli bytostně katoličtí, Katalánci daleko méně. Dalším problémem byl separatismus (v této
době spíše Katalánců než Basků!). Ani zde se nemohly jednotlivé frakce shodnout. Byla vytvořena
katalánská autonomní vláda, ale její pravomoci připadaly separatistům jako příliš okleštěné a
armádě až příliš velké a nebezpečné jako počátek rozpadu Španělska. Armáda se také obávala vlastních
reforem, které byly ovšem nutné. Běžní občané se na armádu dívali s obrovskou nechutí, zejména na
obávanou Civilní gardu (Jednalo se původně o policii, později se stala ale neoddělitelnou částí
armády. Gardisté žili oddělně v kasárnách a nikdy nesloužili v místech svého původu. Většina lidí
je považovala za nepřátelské vojsko.) Hrozivý byl počet důstojníků. Na jednoho důstojníka připadalo
pouhých šest vojáků. Drtivá většina jich pocházela z nejvyšších tříd, a tak bylo jasné, čí zájmy
hájí. Nejožehavější byl ale problém agrární reformy. Nespravedlnosti ve vlastnictví půdy byly tak
velké, že i buržoazní liberálové byli nakloněni reformám. 67% půdy vlastnila 2% obyvatelstva
(6), na jihu a jihozápadě byla situace nejhorší. Rolníci neměli vůbec nic a byli
odkázáni na velkostatkáře, kteří si je najímali. Agrární zákon z roku 1932 umožňoval vyvlastňovat
půdu bez náhrady, ale přestože přes nesmiřitelný odpor pravice (tradicionalistů) prošel, nepřinesl
uklidnění. Protestovali rolníci ze severu, protože jich se netýkal, protestovali velcí vlastníci,
kteří často nechávali půdu schválně neobdělanou. Shrnuto: Předseda vlády, Manuel Azaňa, se pokusil
o reformy správným směrem. Poprvé se ve vládě objevili socialističtí ministři (např. Largo
Caballero, který byl později předseda vlády), to jim ovšem přineslo do té doby nevídanou míru
odpovědnosti, a tak se octli mezi dvěma mlýnskými kameny: radikální částí svých voličů a nutností
zachovat pořádek i za cenu použití síly. A tak nesourodost vládní koalice způsobila, že změny byly
pro jedny příliš radikální a pro jiné příliš mírné - proto nebyl spokojen nikdo (samozřejmě ani
monarchistická a pravicová opozice, jedni nepřáli republice jako takové, další se báli výbuchu
sociální revoluce). Po potlačení anarchisty organizovaných komun se koalice rozpadla. Socialisté
se odmítli spojit s republikány a anarchisté volby bojkotovali. Naopak pravicová opozice vytvořila
jeden velký blok - CEDA.
          Vítězství pravice (bienno negro)
V listopadu 1932 došlo k volbám, v nichž sjednocená pravice triumfovala. Velká část jejích voličů
si ale přála republiku, jen se bála radikálních reforem levice a zničení katolického stylu života.
Opět bylo však dosaženo toho, že spokojen nebyl nikdo (jak příznačné!). Nejpravicovější část CEDA
toužila po diktatuře a předseda strany, Gil Roblese, ji zklamal svým lpěním na demokracii a
politické pluralitě. Naopak levice neustále viděla v Roblesovi fašistu a byla přesvědčena, že v
pro něj výhodné chvíli strhne „masku demokracie“ a uchvátí moc. Ačkoliv tato obvinění byla
nepravdivá, situace již spěla k jasnému násilí (všechny strany měly své mládežnické organizace,
které byly vždy radikálnější než jejich mateřské strany, můžeme je s klidným svědomím označit za
bojůvky, které se vyžívaly v pouličních šarvátkách a demonstracích, atentátech a krevních mstách
(7)), a proto jen málokdo posuzoval situaci objektivně. Velkou chybou pravice bylo
faktické zastavení pozemkové reformy (8). V socialistickém táboře byl nejaktivnější
Largo Caballero, který se v říjnu 1934 pokusil o organizaci povstání. Pouze v Asturii se mu však
podařilo shodnout se na spoluúčasti obou odborových svazů (které jinak vzájemně příliš ochotně
nespolupracovaly) a dělníkům se podařilo ovládnout na několik dní celou oblast. Likvidaci
povstání provedla cizincká legie a maročtí střelci pod vedením plukovníka Yagüe, jemuž z Madridu velel Franco.
Povstání můžeme označit za příklad propagandistické historie - v Dějinách Španělska se dočteme,
že bylo potlačeno, ale byli popraveni jen tři lidé. Později došlo sice k uvěznění řady lidí, ale
tradované počty jsou výsledkem zuřivé socialistické a anarchistické kampaně. Ve Světu Španělska
a Portugalska naopak čteme: „Po porážce následovaly krvavé represálie a celou oblast obsadili
španělští vojáci, jako by se jednalo o dobyté území. Při odvetě, která přišla potom, byli
pozatýkáni a uvězněni socialističtí vůdci,... skončili ve vazbě bez soudu, všechny pobočky
Socialistické strany byly uzavřeny a Katalánský statut (autonomie) zrušen.“ V Anarchism in
action se naopak dočteme o alespoň tří tisících popravených a o 30 000 politických vězňů před
volbami v roce 1936. V Bolinově knize (9) se toho dovíme o povstání opravdu
mnoho - kolik bylo pod vedením fanatických rudých vypáleno národních památek, napínavé příběhy
pravičáků, kterým se povedlo povstání v převleku přežít a podobně... Dále je vláda kritizována
za přílišnou smírnost s povstalci a na adresu popravených a zatčených je řečeno toto: „...se
rudí - ti rudí, kteří byli podle levice vyhlazeni vojáky, policií, Civilní gardou - pokoušeli
ovládnout město ihned v počátku občanské války...“
Z této krátké ukázky je vidět, do jaké míry se prameny mohou odlišovat. Bylo popraveno 3, 300
nebo 3000 lidí? Jak si tedy počínala vláda? Všichni se shodnou na jediném - počínala si špatně.
V roce 1933 byla založena Falanga (Phalanx), fašistická strana pod vedením José Antonio Primo
de Rivery, syna bývalého diktátora. Byla podobná Mussoliniho fašistům - požadovala sociální
spravedlnost (vertikální odbory), prosazovala nacionalismus. Další novou pravicovou stranou
byl Národní blok Calva Sotela s monarchistickou orientací. Obě tato hnutí byla proti
parlamentní demokracii. CEDA byla v hluboké krizi způsobené neúspěchy, kompromisy s ostatními
stranami a skandály, do nichž byli zapleteni vysocí představitelé strany.
          Vznik Lidové fronty
Na druhé straně spektra došlo vlivem 7. sjezdu Kominterny k utvoření Lidové fronty, která měla
spojovat celou levici. V lednu 1936 byla uzavřena dohoda mezi republikány, socialisty, komunisty,
UGT, POUM a syndikalisty. CNT koalici podporovala kvůli slibu propuštění politických vězňů.
Pravice Lidovou frontu stavěla do role bolševiků, prodloužené ruky komunistů (i když ti v ní
neměli nijak velký vliv) a ničitelů Španělska. V únorových volbách přesto Lidová fronta těsně
vyhrála. Po tomto neúspěchu se CEDA rozpadá, ostatní opozice radikalizuje. Azaňa, jehož strana,
Republikánská levice, získala z Lidové fronty nejvíce hlasů, musel čelit svým spojencům.
Caballero vnímal výhru jako předstupeň k socialistické revoluci se vším všudy a jeho příznivci
se již pouštěli do spontánní revoluce. Opět byla jedním z prvních terčů církev a na venkově
docházelo k násilnému zabírání půdy a kolektivizacím. Obyvatelstvo již bylo rozštěpeno a nebylo
cesty zpět. Levice požadovala revoluci, pravice připravovala povstání. Čekalo se již jen na
výhodný termín. Lidová fronta vyhrála v červnu také ve Francii, ovšem zde nedošlo k takové
radikalizaci. Francie pak v konfliktu sehrála neočekávanou roli.
Vojenský převrat byl organizován skupinou nejvyšších důstojníků s cílem zastavit chaos, který pohltil zemi a vrátit se k tradičním hodnotám - vlasti, církvi, tradicím. Ačkoliv odbory několikrát upozorňovaly na nebezpečí převratu, vláda pouze umístila Franca na Kanárské ostrovy. Koordinátorem plánovaného povstání se stal generál Mola, který do plánu zasvětil kromě mnoha loajálních vojáků i monarchisty a falangisty. Vůdcem se měl stát uznávaný generál Sanjurjo, ten však umřel na počátku povstání (20. července) při letecké havárii. Mola si nedělal iluze ohledně snadného vítězství. Problémový byl jak Madrid (o něm se uvažovalo jako o předem ztraceném), tak samozřejmě celé Katalánsko v čele s Barcelonou, dále Sevilla a Zaragoza. Sevillu navýš kontroloval provládní generál Villaabrille. Na počátku července byl stanoven za datum povstání 18. červenec 1936.
          Záminka a bezprostřední vypuknutí
Když 12. července jedna z falangistických bojůvek zabila antifašistického důstojníka Josého
Castilla, znamenalo to víc než jen jednu další oběť pouliční války. Jeho přátelé, policisté (!),
totiž druhý den „v odvetě“ zabili monarchistu Calva Sotela. Pohřeb tohoto vlivného pravicového
politika se změnil v manifestaci monarchistů obviňujících vládu z přímé odpovědnosti na vraždě
(10). Dosud poněkud váhající tradicionalisté se nyní zcela přiklonili k
myšlence povstání. 17. července přípravný výbor povstalců v Mellile (východ marockého
protektorátu) zjistil, že republikánský generál Romerales je ostražitý a pravděpodobně něco tuší
- proto museli postupovat rychle. V pět hodin odpoledne začala zatčením generála vzpoura, ihned
bylo ovládnuto město a rychle se přidávaly další posádky na území protektorátu. Druhý den, ještě
než se stačila vláda zorientovat, se připojovaly k povstání další. Ve městech, kde byli velitelé
divizí předem zapojeni do povstání, byla obsazována správní centra a odborové centrály, vyhlášen
válečný stav a rozmístěna armáda. Tak se povedlo přivést pod kontrolu např. i Zaragozu, přes
velký vliv FAI a silné odbory. V ostatních městech se do čela povstání stavěli zástupci (např.
Mola v Pamploně) a nebo velitelé, kteří se tam zrovna „náhodou“ objevili - de Llano v Seville
(byl na místě z funkce inspektora). Naopak v Madridu a Barceloně vládní představitelé (Giral,
Companys) vyšli relativně brzo vstříc dělníkům a vydali jim zbraně. Vláda a úřady byly v této
chvíli zcela dezorientovány a záleželo vždy na místní situaci - pokud byly úspěšně vytvořeny
dělnické milice, město bylo (pro republiku) zachráněno, pokud ne, padlo. O něčem svědčí také fakt,
že vláda tajila povstání až do večera 18. Dělníci nebránili republiku jen tak. Chopili se této
příležitosti a bylo jim jasné, že pokud zvítězí, moc bude jejich a budou moci provést revoluci.
Majetek nejvyšších vrstev byl zabírán (většinou to byli sympatizanti povstalců). Byli zakládány
dělnické milice, které poté ovládaly většinu republikánského území. Armáda se totiž asi z 80%
přidala k povstání. Vládě zůstalo věrné téměř celé letectvo a námořnictvo.
Kdyby šlo jen o další vojenský puč, nikdy by nevznikla dlouhotrvající občanská válka. Ale dění a
radikalismus nové vlády odradil mnoho lidí a nelze jen jednoduše prohlásit, že se jednalo o převrat
podporovaný nejvyššími vrstvami, zatímco všichni ostatní chtěli chránit republiku. Španělsko je
dodnes země katolická a antiklerikalismus vlády (nehledě na další kroky) popudil mnoho lidí
(všechnu oligarchii, ale také obrovské množství obyčejných lidí, část inteligence, tradicionalisty
a jiné). Pro většinu lidí se, to je moje stanovisko, jednalo o výběr ze dvou zel. Ti, kteří vybrali
Franca, nevolili fašisty, spíš chtěli klid, pořádek a tradiční hodnoty. Ti, kterým společenská
situace nejvíc nevyhovovala, chtěli samozřejmě změnu, revoluci. Tak se (na obou stranách) setkali
lidé, kteří by za normální situace stáli proti sobě, protože situace se navíc region od regionu
lišila.
          Vojenské akce povstalců na počátku války
Jak se povedl povstalcům začátek vojenských akcí? Generál Franco zpacifikoval Kanárské ostrovy a
dostal se do Tetuánu (Maroko) (11), celé Maroko měli povstalci pod kontrolou, zde
měli také největší počet jednotek. Ale tady uvízl, protože námořnictvo ani letectvo potřebné k
přesunu jednotek do Evropy chybělo. Baleáry (kromě Menorky) kontroloval generál Goded (jeho pokus
o ovládnutí Katalánska skončil neúspěšně). V Seville si úspěšně vedl generál Queipo de Llano,
kterému se povedlo ovládnout (12) také Cádiz, Jeréz a Algeciras (přístav na
španělské straně Gibraltarského průlivu). Obklíčeny byly povstalecké posádky v Cordóbě a Granadě.
Na severu povstání uspělo ve Staré Kastilii, Leónu, Navaře a téměř celé Galicii. Také část Aragonie
(města Zaragoza a Teruel) padla do rukou povstalců. Naopak Asturii (s vyjímkou Ovieda a Gijónu),
Kantábrii a Baskicko hájili republikáni. U hranic s Francií se vytvořila fronta kolem Huescy (v
rukou nacionalistů). V Toledu obklíčili republikáni plukovníka Moscarda, který se opevnil v Alcazáru,
starobylé vojenské akademii. Nevzdal se a nakonec se nacionalistům (28. září - víc jak dva měsíce
po obklíčení) podařilo dobýt Toledo a zachránit obránce. Povstalci v Gijónu už tolik štěstí neměli.
Kdo měl víc jednotek? Na tuto otázku nemůžeme seriózně odpovědět. Pokud bychom se spoléhali na
Bolinovy údaje, měli povstalci 80 tisíc mužů proti 100 tisícům na republikánské straně, nepočítaje
alespoň 500 tisíc mužů v dělnických milicích. Oproti tomu dobrovolníků na straně povstalců bylo jen
necelých 50 tisíc. To je ovšem tvrzení jen jedné ze stran zastoupených v konfliktu a nemůže se na něj
spolehnout. I pokud milice svým počtem převyšovaly pravidelnou armádu, mnoho jejich členů
(13) neumělo zacházet se zbraněmi, protože ve Španělsku nebyla povinná vojenská služba
a mnozí poté drželi pušku poprvé v ruce.
          Názorová nejednotnost v republikánském táboře
Jak vypadala celkově situace na straně republikánů? Po vypuknutí povstání se do čela vlády dostal
José Giral. Jeho jediným významným krokem bylo otevření armádních skladů v Madridu dělníkům. Po
vypuknutí revolučního chaosu neměl fakticky žádnou moc (stejně jako prezident Azaňa), zůstali na
počátku války na svých postech hlavně proto, aby byla zachována kontinuita a zdání
buržoazně-demokratické republiky, které by mohlo spíš přesvědčit Francii a Anglii o dodání zbraní
a podpoře republiky. A tím se dostáváme k stanoviskům nejrůznějších politických stran na obou
stranách. Nejdříve tedy stoupenci republiky. Nejvýznamnější byli socialisté (Partido Socialista
Obrero Espanol - PSOE - Španělská socialistická dělnická strana), se kterými byly spojeny
socialistické odbory (Union General de Trabajadores - UGT - Všeodborový svaz pracujících).
Podporovali kolektivizace, milice UGT sehrály v první fázi velkou roli, ale později se jejich
role změnila podle regionu - v Katalánsku, kde došlo ke sjednocení socialistů a komunistů
(Partido Socialista Unificado de Cataluna - PSUC - Katalánská sjednocená socialistická strana),
se později postavili proti anarchistům. Na centrální úrovni k podobné situaci nedošlo - komunisté
chtěli spojit svou stranu se socialisty, aby získali větší moc, ale dosáhli jen názorového
rozdělení socialistů. Levé křídlo bylo neustále zatlačováno a (v květnu 1937) se stal premiérem
Negrín, pravicový socialista s přímou vazbou na komunisty. Komunisté (Partido Communista de
Espana - PCE - Komunistická strana Španělska) založili svou stranu v roce 1921 a dlouho neměli
nijak velký počet členů, v době vypuknutí povstání čítali asi 40 tisíc lidí. Ale už v březnu
1937 počet členů přesáhl 250 tisíc. Byla to reakce na politiku komunistů, kterou můžeme shrnout
heslem: „Dokud nevyhrajeme válku, nedá se mluvit o revoluci.“ (14) To vyhovovalo
středním vrstvám, které byly sice proti Francovi, ale nechtěly revoluci, nesouhlasily s anarchisty
a radikálními socialisty. Republikánské hnutí bylo již za svým zenitem a komunisté získali
obrovskou prestiž sovětskou podporou, kázní a výbornými výsledky Interbrigád zejména na madridské
frontě. Můžeme tedy jasně prohlásit, že v republikánském táboře tvořila komunistická strana
pravici. Proč tomu tak bylo si vysvětlíme později, zároveň s politikou SSSR, teď se ještě vraťme k
oponentům komunistů. První později komunistickými perzekucemi postižená strana byla POUM (Partido
Obrero de Unificacion Marxist - Sjednocená marxistická dělnická strana), která vznikla sloučením
některých trockistických, anti-stalinistických a socialistických skupin v roce 1935, měla svůj
vliv pouze v Katalánsku (10 - 50 tisíc lidí). Řídila se heslem, že revoluce a válka jsou jedno
a to samé. Musí být udržen vliv dělníků, protože demokracie a fašismus jsou jen různou transformací
kapitalismu, proti němuž stojí za to bojovat. Daleko silnější byli anarchisté, kteří (zejména v
Katalánsku) měli se svými milicemi vynikající úspěchy a anarchistické odbory (Confederacion
Nacional de Trabajo - CNT - Národní konference práce) kolektivizovaly jak na venkově, tak ve
městech (Barcelona, Valencie). V politice byli anarchisté reprezentováni FAI (Federacion Anarquista
Iberica - Iberská anarchistická federace). Poté, co vstoupili do vlády (což bylo dáno nutností
vojenské efektivity), nejprve do katalánské a později centrální, čímž se vlastně zpronevěřili svým
zásadám, nastalo oddělení špiček od členské základny, která byla daleko radikálnější a např. se
naprosto nehodlala připravit o zbraně, které získala v prvních dnech války. Nevýhodou pro „revoluční“
stranu byla vzájemná nevraživost mezi UGT a CNT, která byla dlouhodobá (fakticky od jejich založení),
a když se později snažili předáci CNT spojit s UGT a vytvořit tak nejsilnější blok (v některých
oblastech tato koalice dobře fungovala!), narazili na odpor ve vlastních řadách. Proti anarchistům
byli v Katalánsku nacionalisté (Esquerra), kteří chtěli větší vliv. Spojencem komunistů byla i
buržoazní levice, tedy starší republikánské strany (Republikánský svaz, Republikánská levice). Své
zastoupení ve vládě měli i katoličtí Baskové (v Baskicku byla republika podporována kvůli přislíbené
autonomii, nikoliv kvůli revoluci a už vůbec ne kvůli antiklerikalismu, protože Baskové se chovali
k církevním představitelům solidně). Tolik k politickým silám na počátku války v republikánském
táboře.
          Politická situace na straně nacionalistů
Nejednotnost byla i na opačné straně. Na počátku bylo povstání řízeno vojenským výborem, kterému
předsedal generál Cabanellas. Později byl mezi generály vybrán Franco, který byl 1. října jmenován
generalissimem vojsk a v jeho rukou se začala koncentrovat moc. V roce 1937 došlo ke sloučení
karlistických tradicionalistů a Falangy (s ní splynuly již dříve pravicoví syndikalisté JONS
(Juntas de Ofensiva nacional-Sindicalista) v jedno „Hnutí“, které vedl samozřejmě Franco. Získává
také příznačný titul „Caudillo“, tedy Vůdce. Ačkoliv se to může zdát překvapivé, Franco byl (jasně
se to ukázalo až po skončení povstání - tedy po vítězství) ve své absolutní moci limitován méně než
Hitler a Mussolini. Hitler byl (alespoň částečně) kontrolován NSDAP a nucen uskutečňovat své plány
z Mein Kampf. Mussoliniho moc byla pod kontrolou Velké fašistické rady (ta ho v době krize také
odstavila). Zato Franco se později stal absolutním a jediným držitelem moci. Tímto srovnáním se
dostáváme ke klíčové otázce:
          Zahraniční podpora: nacionalisté
Zde je situace poněkud jasnější. Podporu nacionalistů deklarovalo Portugalsko (15),
v němž António de Oliveira Salazar, profesor ekonomie, od roku 1933 budoval nový stát. Oficiálně šlo
o korporativistickou republiku, ale ve skutečnosti byl systém závislý na represích, cenzuře a tajné
policii. Dalším státem, od něhož očekávali nacionalisté podporu, byla Itálie. Luis Bolin vypráví,
jak 21. července přijíždí do Říma a posléze se setkává s hrabětem Cianem, ministrem zahraničí.
Přesvědčoval ho, aby podpořil generála Franca. Bylo zapotřebí letecké pomoci: bez letecké podpory
nemohl Franco riskovat přesun svých vojáků do Evropy, protože velká část námořnictva i letectva
zůstala na straně Republiky, a tak by tato operace byla vysoce riskantní. Svou argumentací o nebezpečí
komunismu se povedlo Bolinovi přesvědčit Ciana, aby v první fázi poskytl alespoň 9 bombardérů, které
29. odletěly do Maroka a chránily úžinu, zatímco probíhal přesun (16). Jaké bylo
celkové množství italských vojáků ve Španělsku? Pokud se můžeme spoléhat na Bolinovy údaje, tak
jejich množství nikdy nepřesáhlo 40 tisíc mužů a většina z nich zasáhla do bojů až po prosinci
1936. Počet německých dobrovolníků (zejména letci a specialisté) neměl překročit v žádné fázi války
5 tisíc mužů. Bohužel, tato čísla můžu jen stěží porovnat s údaji (či odhady) republikánů (nejméně
47 tisíc Italů a kolem 10 tisíc Němců). Je ovšem pravda, že tyto státy (ač neposlaly tolik
dobrovolníků) velice rázně podpořily nacionalisty moderními zbraněmi, schopnými odborníky a Němci
v té době nejlepším letectvem (známá je legie Kondor). Oficiální propaganda ukazující na nebezpečí komunismu, který „rdousí“
pravověrné katolíky, byla prováděna s osobním zainteresováním budoucího papeže Pia XII. V tomto
ohledu je dobré si uvědomit, že papežská politika byla vypjatě antikomunistická a přála spíš než
demokracii autoritativním režimům (sama katolická církev nijak přehnaně demokratickou není ani
nyní a to se situace po Janu XXIII, Pavlu VI. a Janu Pavlovi II. velice zlepšila). Všechny klasické
bašty katolické církve se do počátku 2. sv. války staly různými typy diktatur (výjimkou bylo Irsko)
- Portugalsko, Španělsko, Itálie, Polsko... Chorvatská církev podpořila ustašovský režim.
Zednářsko-komunisticko-sionistické hnutí bylo mýtem, který se mezi nevzdělanými lidmi držel velice
dlouho (pro příklad není třeba chodit daleko - v Polsku je dodnes silné protižidovské podvědomí,
čímž je vinna zejména církev). Španělské povstání bylo velice přivítáno kvůli nesmiřitelně
antiklerikalistickým manýrům republikánů a nekontrolovatelnému řádění anarchisty podněcované
lůzy. V prvních fázích občanské války byli kněží žijící na republikánském území vystaveni obrovskému
nebezpečí (kromě Baskicka) (17). Ale je pravda, že tento postoj byl reakcí na
chování církve nejen v posledních sto letech. Až na výjimky (a byly - ovšem tito „nepohodlní“
kněží obvykle skončili jako nechtění misionáři někde hodně hluboko v Již. Americe) se duchovenstvo
nepostavilo za pracující, ale naopak podporovalo onen „feudalismus“ velkostatkářů. Není se proto co
divit, že papežská vlajka zavlála jako první nad Francovým sídlem v Salamance. Mezi katolíky se
rozšiřovaly sbírky pod hesly „Pro Boha a Španělsko“. Irští dobrovolníci se přidali k britským toryům
(což je při nesvářlivosti jako je irsko-britská husarský kousek). Pod vlivem papežových slov
angličtí katolíci sabotovali odborářskou sbírku na pomoc Španělsku s tím, že pokud sbírka neskončí,
vystoupí z odborů. Příkladů by bylo více (18). Tolik o zemích, které jednoznačně
podpořily nacionalisty. (Ovšem fakt, že tyto země podpořily Franca, neznamená, že mnozí dobrovolníci
z Německa či Itálie nebojovali v Interbrigádách. Jejich odvaha byla opravdu veliká, protože po
návratu domů je čekalo minimálně vězení a dost možná i poprava.)
          Zahraniční „podpora“: republikáni
Ačkoliv ve Francii vládla také vláda Lidové fronty, situace byla velmi rozdílná. Komunisté zde měli
daleko větší vliv než (na začátku) ve Španělsku a všichni socialisté se zapojením do vlády dostali
do situace, kdy museli hájit „národní zájmy“. Hospodářské poměry ve Francii byly všeobecně lepší a
i demokracie zde měla daleko větší tradici a již jen proto se španělský model nemohl opakovat. Na
příkladu francouzských komunistů George Orwell vysvětluje politiku SSSR prováděnou komunistickými
stranami po celém světě. Ještě v březnu 1935 Thorez (tajemník komunistů) ve sněmovně prohlásil, že
francouzští dělníci se nedají obalamutit, aby bojovali proti německým soudruhům. Ještě tento rok
však došlo k podpisu Sovětsko-francouzské dohody namířené proti Německu. Zákonitě se pak přizpůsobili
komunisté. Došlo k vytvoření Lidové fronty, která spojila levicovou buržoazii, socialisty a komunisty.
Z komunistů se stali nejen vlastenci, ale i demokrati. Před rokem 1935 byl Leon Blum (premiér
vlády Lidové fronty) „usvědčen“ sovětskými procesy z plánů obrovského spiknutí proti Sov. svazu.
Ale podobné přemety nebyly v socialistickém hnutí nijak neobvyklé. Po první světové válce byli
všichni levicoví intelektuálové v Anglii zarytí pacifisté, ve velké většině sympatizující s Němci
(následek „oficiální“ válečné propagandy). Následný obrat od „Válka je strašná“ k „Válka je slavná“
kolem roku 1935 byl pro mnoho lidí přirozený, i když se jednalo o obrat o 180° a to bez jakéhokoliv
mezistupně. Ti, co četli Na západní frontě klid, najednou uvěřili, že republikánské jednotky ve
Španělsku umírají nějak jinak, s dobrým pocitem. A pokud jste nevěřili vybájeným článkům oslavujícím
hrdiny, jež se zraněni domáhali co nejdříve vrátit na frontu, byl to jasný důkaz vašeho fašistického
smýšlení. Stejně příkrý obrat se měl ještě jednou zopakovat (po paktu Ribbentrop - Molotov mnozí
komunisté přestali brát na vědomí koncentrační tábory a nacistickou hrůzovládu). Ale, jak trefně
uvádí Orwell, ke zvěrstvům došlo, i když to po pěti letech řekl lord Halifax.
Bolin ve své knize uvádí, že než bylo dosaženo politiky nevměšování, poskytli Francouzi republikánům
několik desítek letadel. Ale nebyl to začátek rozsáhlejší pomoci. Anglie a Francie se obávaly
rozšíření konfliktu na celoevropskou válku. V srpnu 1936 byla vyhlášena politika nevměšování, kterou
formálně podpořilo 27 zemí. Mezi nimi i Itálie a Německo, které ovšem i nadále (a ve zvýšeném
měřítku) podporovaly nacionalisty. Naopak odmítání prodeje zbraní vládě bylo nepřímou podporou Franca.
Anglii (ta měla i velký vliv na politiku Francie, která měla řadu zájmů společných) nevyhovovala
revoluce. Pokud by k revoluci došlo, všechen kapitál investovaný do Španělska velkými anglickými
podniky by padl do rukou pracujících a náhrady by byly jen malé, ne-li žádné. Revoluce by nejspíš
umožnila osamostatnění Španělského Maroka, což Francie nemohla připustit. Vůbec by šlo o nebezpečný
precedens pro kolonie a Anglie i Francie ze svých zámořských kolonií žily. Velkou roli hrála také
již zmiňovaná obava z „Velké“ války. Vždyť Chamberlain ustupoval Německu neustále. I podpora vlády
mohla Hitlera rozzuřit. Proč Anglie tak dlouho ustupovala (a celá její zahraniční politika v 30.
létech vedoucí k 2. sv. válce) je problém, který ovšem má práce neřeší, takže můžeme jen konstatovat,
že Španělsko se stalo (jako i Československo) jednou z jeho obětí.
          Role SSSR
Největší roli měl ovšem na republikánské straně Sov. Svaz. Kromě Mexika (které svými omezenými
možnostmi představovalo ponejvíc morální vzpruhu) to byla jediná země, která byla ochotná dodávat
republice zbraně. Není ovšem pravda, že by tak činila od počátku války. Dodávky započaly až ke konci
října a nebyly zadarmo - bylo za ně placeno zlatými rezervami španělské centrální banky (z celkových
reserv v hodnotě asi 225 miliónů liber bylo 175 miliónů odesláno do SSSR, který si mohl diktovat ceny
a také usměrňovat pomoc). Sověti přistoupili na dodávky až poté, kdy bylo všem jasné, že Itálie a
Německo silně podporují „svou“ stranu v konfliktu a hrozilo akutní nebezpečí dobytí Madridu. Velký
vliv komunistů v Interbrigádách (i když většina členů nebyla komunisty), sovětské zbraně, které
přerozdělovala komunistická strana, i velký úspěch právě v Madridu umožnil Rusům velmi účinně
zasahovat do politiky a ovlivňovat směřovaní republiky. Jaké byly cíle Stalina v občanské válce?
Prameny nacionalistů tvrdí, že šlo o pokus udělat ve Španělsku sovětskou revoluci, satelit ovládaný
moskevským vedením, znárodnění podniků, atd. Tedy něco, co se povedlo v zemích osvobozených Rudou
armádou ve 2. sv. válce. Částečně to je i pravda. Alespoň v tom ohledu, že se Sověti pokusili zem
ovládnout a udělat z ní sovětský satelit. Rozdíly oproti budoucím „socialistickým“ (19)
republikám byly ovšem zásadní. Komunisté svou podporu získali od středních tříd, když de facto
zabránili skutečné revoluci, kterou prosazovala POUM a anarchisté. Pokoušeli se zachovat zdání
buržoazně demokratické republiky a boje za demokracii - tím mělo být dosaženo toho, aby Francie a
Anglie odstoupily od politiky nevměšování a podpořily republiku. Stalin vždy podporoval myšlenku
„socialismu v jedné zemi“, kterou také uplatňoval v praxi. Bylo tedy nutné zájmy státní (SSSR)
nadřadit celosvětovým zájmům dělníků. A z toho už lehce vyplývá, že pokud SSSR uzavře spojenectví s
Francií, bude potřebovat silnou Francii (k čemu by byl slabý spojenec?). Komunisté ve Francii tudíž
musí slevit ze svých revolučních zájmů, odhodit internacionalismus a spoluúčasnit se na vládě.
Spojenectví s Francií bylo dáno obavami z Německa. Stalin se nejvíc (a oprávněně) bál představy,
která dlouho vyhovovala těm, kdo Hitlera dostali k moci, totiž průmyslníkům a kapitalistům, kteří
doufali, že Německo bude dostatečnou hrází komunismu (kvůli tomu byli dlouho ochotni tolerovat ledaco).
Stalin mohl hodně získat spojenectvím s Francií. Proto ta musela být ubezpečena, že jí ze strany
španělské republiky nehrozí žádné nebezpečí. Druhá varianta je, že maskou demokratického boje se
komunisté pokoušeli přesvědčit Anglii a Francii, aby intervenovaly ve prospěch loajalistů a byli
přesvědčeni, že to vyvolá celoevropský konflikt. Kdyby došlo ke 2. sv. válce o tři roky dřív, SSSR by
buď zůstal zcela neutrální (a získal všeobecnou destabilizací ze všech stran nejvíc, bez ohledu na
vítěze), nebo by přímo došlo k rozdělení východní Evropy na sféry vlivu, jak se později stalo a
Stalin by relativně lehce nabyl značná území. Osobně si myslím, že první varianta je pravděpodobnější,
protože na intervenci ze strany Anglie či Francie se dalo jen těžko spoléhat, ovšem druhou variantu
také nemůžeme vyloučit. Mimo to je možné, že zahraniční politika SSSR nebyla tak rafinovaná, jak jsme
ji nyní vylíčili, ale tvořila spíše výsledek mocenského boje uvnitř KSSS, různých osobních ambicí a
protikladných motivů (20). Avšak některé společné rysy komunistických (pro-sovětských!)
stran v historii najdeme vždy. Jakmile se dostali komunisté k moci, vždy se u ní hodlali udržet.
Dobrými prostředky se pokaždé stali političtí komisaři, tajná policie, udavačství a atmosféra strachu.
Ani Španělsko nebylo výjimkou, lišilo se jen jiným zdrojem původní podpory, s pomocí které se komunisté
dostali k moci. Co se stalo ve Španělsku do slavného příjezdu Interbrigád do Madridu a nástupu vojenské
pomoci ze SSSR?
          Průběh bojů - červenec / říjen, milice
Začátkem srpna se podařilo Francovi přesunout s italskou pomocí většinu svých jednotek z Maroka do
Andalusie. V Seville se dařilo generálovi de Llanovi i s velmi málo početnými jednotkami udusit dělnický
odpor ještě než v podstatě vypukl. Nacionalistům se brzy povedlo prodloužit „Sevillský koridor“ kolem
řeky Guadalquivir do Cordóby a posléze osvobodit obleženou Granadu. Malaga stále zůstávala v moci
republikánů. Na severu se povedlo v září dobýt San Sebastian a odříznout tak Baskicko od francouzských
hranic. V Barceloně byly anarchisty vytvořeny oddíly, které měly osvobodit Zaragozu jako první postupný
bod, z nějž by bylo možné propojit Aragonii s Baskickem. Tyto milice měly úplně jiný charakter než
oficiální armáda. Zaragoza dobyta nebyla, stejně jako Huesca se ocitla jen nedaleko za frontou. Přesto
to byly právě milice, díky kterým Franco nezvítězil ihned. Proto se tedy pokusím přiblížit jejich
charakter. Později, když byla tvořena Lidová armáda, byly milice označované za nedisciplinované a
neschopné koordinace, protože v nich převládal anarchismus. Toto zkreslené hodnocení bylo rozšiřováno
komunisty. Milice vznikly impulsivně ve dnech povstání. V Katalánsku měli asi 18 tisíc dobrovolníků,
v celé zemi byl pak anarchisty odhadován jejich počet na 150 tisíc (srovnejte s půl miliónem podle
Bolina!). Nešlo o běžnou armádu, protože všichni její členové byli dobrovolníci, byly zrušeny
privilegia vyšších hodností, vojáci následovali své velitele proto, že chtěli, ne že by museli. Nebyly
jednotné uniformy (šátky většinou označovaly politickou stranu, které byl kdo členem), jednotné bylo
oslovení soudruhu a časté tykání mezi všemi. Buenos días (dobrý den) nahradilo Salud. Základní buňkou
milice byla „skupina“, obvykle čítající okolo deseti lidí. Ti volili svého zástupce. Deset skupin
tvořilo setninu, která měla také voleného zástupce. Divize se skládala z různého počtu setnin a byla
vedena vojenským výborem, který byl také volen (a zodpovědný) řadovými členy. Tak byli i důstojníci
(šlo-li o důstojníky v klasickém smyslu, možná spíše velitele) demokraticky (po způsobu odborů)
delegováni milicionáři. V milicích byli zapojeni i někteří důstojníci armády, kteří byli loajální
republice a také experti, kteří radili například co se týče dělostřelectva. Ale nebylo jich mnoho a
měli stejná práva a povinnosti jako ostatní. A světe div se, tento pro většinu vojáků nepředstavitelný
systém, který by jindy skončil ve vzájemných třenicích, fungoval. Neúspěchy připisované
nedisciplinovanosti byly způsobeny zvláště nedostatkem zbraní (jakýchkoliv zbraní, natožpak kvalitních
- situace se ani později nezlepšila, protože sovětská pomoc byla rozdělována z nám známých důvodů
nerovnoměrně). To byla i vina neúspěchu Durrutiho milice při tažení na Zaragozu. Není pravda, že by
se anarchisté bránili centrálnímu velení, i oni připouštěli nutnost vytvoření nadstranické Lidové
armády, ale nepovažovali za nutné obnovovat „kastovnický“ systém pravidelné armády. Kvůli nedostatku
munice padl i např. Irún (město přímo u hranic s Francii), kde, když došly náboje, horníci používali
amatérsky zhotovené dynamitové bomby. Mezitím na jižní frontě postupoval plukovník Yagüe do
Estramadury. Zde mělo dojít k propojení s od severu postupující armádou pod vedením generála Moly.
V Cáceres byli od počátku povstání u moci nacionalisté, naopak druhé velké město v Estramaduře,
Badajoz, byl pod kontrolou republikánů. Republikánské pokusy zastavit ofenzívu k ničemu nevedly a
k setkání severní a jižní povstalecké armády došlo 10. srpna v Méridě. Tím byl Badajoz odříznut od
zbytku republiky a brzy krvavě dobyt. Franco poté osvobodil povstalce v Toledu (28. září) a blížil
se k Madridu.
          Změny za frontou
V táboře obránců republiky ovšem do října již došlo k závažným změnám. Původní vláda, která neměla
prakticky žádnou autoritu, musela být (kvůli situaci zejména na madridské frontě) nahrazena vládou, v
níž by měli zastoupení nejen členové Lidové fronty, ale všichni, kdo bojovali na straně republiky.
Vedením byl pověřen vůdce s největší všeobecnou vážností mezi dělnictvem - Francisko Largo Caballero.
Ve vládě byli zastoupeni: socialisté, komunisté, buržoazní levice (republikáni a katalánští separatisté),
zástupce Basků a, což byla změna do té doby nevídaná, čtyři anarchisté. Jednání o jejich vstupu do vlády
byla velice těžká ze dvou důvodů. Prvním byl odmítavý postoj prezidenta. Azaňa vystupoval vždy proti
anarchistům, potlačení jejich snah o povstání v Casas Viejas bylo jen jednou z více podobných situací.
A za druhé, sami anarchisté v této otázce nebyli jednotní. Mnozí považovali za chybu už vytvoření
Ústředního výboru protifašistických milicí (Obranný výbor), které bylo nutné z vojenského hlediska.
Zanedlouho byl přetvořen na Generalitu, jakousi poloautonomní vládu Katalánska (obdobná vláda vznikla i
v Baskicku, nebyla ovšem zdaleka tak revoluční, nedocházelo ani k častějším kolektivizacím). Účast ve
vládě měla zajistit (kromě lepší součinnosti všech milicí a lepší zahraniční politiky) legalizaci revoluce
a znárodňování, které by probíhalo pod kontrolou. Kolektivizace probereme podrobně později, vraťme se nyní
k vládě. Brzo po zformování kabinetu byl vynucen jeho přesun do Valencie. První dobrovolníci ze zahraničí
bojovali po boku španělských dělníků již na počátku revoluce, ale k vytvoření Interbrigád došlo až 12.
října, 80 dní po vypuknutí revoluce, v Albacete. 1. Mezinárodní brigádu vytvořily 22. října německý
prapor ‘Thaelmann’, francouzský prapor ’Pařížské komuny’ a italský prapor ’Garibaldi’, k nimž se brzy
připojil polský prapor ’Dombrowski’ (kažfý asi po 800-850 mužích) (21). Přicházeli stále
další dobrovolníci, a tak 1. Brigáda (později známá jako XI.) mohla 4. listopadu zaujmout pozice na
madridské frontě. Madridský výbor řízený majorem (později generálem) Rojem se kromě Interbrigád opíral
zejména o udatný 5. pluk tvořený komunisty a ovšem i o srdnatě bojující civilní obyvatelstvo.
Taková byla tedy vojenská situace na konci roku 1936. Co se ale odehrávalo za frontou? Jak jsme již uvedli,
na nacionalistické straně Franco přebírá největší část pravomocí. Na územích, kde přechodně zvítězily bídně
organizované (a ozbrojené) milice a jež byly brzy dobyty nacionalisty, často stihl civilní obyvatelstvo
krutý trest za jejich věrnost republice. Tato „věrnost“ projevující se zničením domů bohatých, pálením
kostelů, zrekvírováním potravin ze sýpek velkostatkářů, vražděním kněží a podobně, byla trestána podle
hesla „Na hrubou díru hrubá záplata.“ A tak mnozí, kteří neutekli, byli zastřeleni, jiní odvedeni do
připravovaných pracovních táborů (které měly nejvyšší rozsah až po válce). Kde se republikánské milice
udržely, nastaly pro bohaté těžké časy. Lidé podezřelí ze sympatií k fašismu byli stříleni lidovými
revolučními tribunály. Orwell popisuje, že Barcelona mu připadala jako město, kde není žádná buržoazie.
Později však zjišťuje, že mnozí si oblékli montérky prostě proto, aby přežili a jakmile nastala vhodná
situace, zase se své kamufláže zbavili.
          Kolektivizace a sociální revoluce
Co si máme myslet o již mnohokrát zmiňovaných kolektivizacích a sociální revoluci? Najdeme mnoho tvrzení
pro i proti. Nacionalisté vše šmahem odsoudili, ale i mnoho republikánů vinilo anarchisty a kolektivizace
z neúspěchů v boji (22). Kolektivizace byly nejběžnějším jevem v Katalánsku, kde bylo
kolektivizováno 70% podniků, včetně těch největších. Zkolektivizováni byli ovšem i třeba čističi bot.
Řediteli opuštěné podniky byly zabírány odborovými výbory, opuštěné pozemky na venkově zase rolníky.
Jednalo se snad o první dlouhodobější šanci (ve velkém měřítku) prosadit ideje anarchismu v praxi. Dost
dobře nedovedu pochopit Kulturní atlas Španělska a Portugalska, kde se dozvídáme toto: „Na lokální úrovni
však značná část revoluce probíhala pod tlakem násilí. V Aragonii si například anarchistické organizace
násilím vynucovaly zakládání zemědělských družstev, která ani zdaleka nevznikla spontánně z vůle rolníků.“
Toto tvrzení postrádá logiku - proč by rolníci nechtěli zabrat půdu, která je nyní bez svých pánů? Forma
malých družstev se přímo nabízí. Dějiny Španělska na podporu mého názoru uvádějí: „Obě rolnické odborové
organizace, CNT i UGT, podporovaly kolektivizaci - samozřejmě dobrovolnou. Komunisté, její největší
odpůrci, byli nuceni čelit tomuto hnutí ve východním Středomoří zakládáním zcela nových rolnických
organizací...“ Východním Středozemím je míněna Aragonie, kde byla založena Aragonská rada, politický výbor
anarchosyndikalistů, jenž měl koordinovat produkci a přerozdělování (v této oblasti byly anarchistické
myšlenky velmi rozšířené a populární) a oblast kolem Valencie. V Katalánsku, kde bylo více malých vlastníků
a kde se půda předávala po generace, kolektivizace půdy zdaleka nedosáhla toho měřítka co v Aragonii - i
to je důkaz toho, že šlo o kolektivizaci dobrovolnou (nikoliv v ruském stylu, kdy bylo vše řízeno centrálně
- tento typ bohužel zažili později i drobní zemědělci u nás). Kdo se ke „komunám“ přidat nechtěl, nemusel,
ale bylo mu ponecháno jen tolik půdy, aby uživil sebe a svou rodinu, nemohl si také na práci nikoho najímat.
Komuny používaly moderního zařízení, které měli předtím k dispozici velkostatkáři. Půda, dříve buď v
obrovských majetcích nebo naopak rozdrobená na ubohé lány, byla nyní efektivně rozdělena a lidé vytvořili
skupinky, které obdělávaly určenou plochu. Každá skupina vysílala svého zástupce na setkání, kde hájil
jejich názory. V těchto setkáních bylo vybráno několik koordinátorů, kteří byli zodpovědní za záležitosti,
které se týkaly výměn s ostatními kolektivy, nákupů (či směn, na mnoha místech byly peníze zrušeny) techniky
ve městech či školství. Potraviny byly vydávány ze skladů (často bývalé kostely), kam lidé donášely výpěstky
a brali si to, co jim chybělo. Když byl něčeho nedostatek, byl zaveden přídělový systém. Conlon ovšem uvádí,
že ve většině případů zefektivnění výroby eliminovalo vyslovené nedostatky (a v některých případech mělo jít
díky vědcům a agronomům o zefektivnění až o 50% - i to je možné, když si uvědomíme neuvěřitelnou zaostalost
některých částí španělského venkova). Stejně jak byly později pomlouvány milice, i komuny jsou obvykle (v
lepším případě) popisovány jako „revoluční utopická dobrodružství“. Klasická námitka zněla, že každá komuna
se stará jen o sebe a nehledí na zájmy pracujících ve městech. Nebylo tomu tak. Právě pro lepší propojení s
městy byly tvořeny ony regionální rady. Vyspělejší a ziskovější komuny pomáhaly těm chudším a méně rozvinutým
(23). V Barceloně (ji budu uvádět jako příklad, ale podobná situace existovala i jinde -
Valencie, Madrid, Lérida, v každém regionu ovšem existovala místní specifika) byl skutečně proveden klasický
revoluční slogan „Továrny dělníkům“ a to ve dvou variantách. Buďto přímou konfiskací nebo „dohledem“, kdy
byla továrna kontrolována komisí složenou ze zástupců státu a odborů. V samé Barceloně měl počet
zkolektivizovaných továren dosáhnout 3000 (70%) ve všech oborech (energetika, telekomunikace, doprava, doly,
textilky, chemičky, sklárny a další). Na počátku mnoho továren zastavilo výrobu v generální stávce a managment
ve valné většině uprchl nebo byl zlikvidován. Dělnickým komisím se poté podařilo zastavenou výrobu znovu
obnovit, aby byla k dispozici válečnému úsilí ohrožené republiky. Komunistická propaganda tvrdící naprostý
opak (pozdní zapojení se Katalánska do války vinou anarchistů) byla jen pozdějším efektem „občanské války v
občanské válce“. Conlon dává za příklad úspěšného anarchistického podniku tramvaje v Barceloně řízené CNT.
Reorganizace (dřív nemyslitelné) snížily např. počet sléváren v Katalánsku o 70. Zaměstnanci těchto menších
podniků, často nerentabilních, přešli do větších. Úspory přineslo také odstranění větší části velko- a
maloobchodního řetězce. Centrální distribuce umožnila vykupování produktů za vyšší ceny, aniž by bylo potřeba
zvýšit cenu pro nakupující. Samozřejmě nic nefungovalo bez problémů - bylo ztraceno mnoho zahraničních trhů,
některé suroviny či dodavatelé se nacházeli na nacionalistickém území (stejné problémy měla ovšem i druhá
strana). Na počátku roku 1937 byla vláda nucena uznat, že katalánský válečný průmysl vyrábí desetinásobek toho,
co celý zbytek republikánské části (a to ještě nemuselo být konečné číslo, pokud by nebyl nedostatek některých
rud). V rukou státu zůstalo bankovnictví (CNT měla plán na získání zlatých reserv, ale těsně před provedením
od něj ustoupila). Kromě ekonomických změn nastaly i změny sociální. Dobrým příkladem je role žen. Katolické
a nacionalistické Španělsko jim přisuzovalo roli dobrých manželek a matek, ale nikoliv plnoprávné uplatnění
třeba v pracovních kolektivech. V prvních dnech revoluce bojovaly ženy po boku mužů naprosto samozřejmě a i
později (i když v menším měřítku) byly zastoupeny v milicích, revolučních výborech (24).
Anarchistická organizace Mujeres Libres (Svobodné ženy) prosazovala práva žen a rozšiřovala také zdravotnickou
osvětu. V republikánské části byly legalizovány potraty. Také bylo dělnickými hlídkami (na mnoha místech
vystřídaly policii) zavřeno 75% veřejných domů. Jiným sociálním fenoménem byla zdravotní péče, nyní daleko
dostupnější pro široké vrstvy. Některé podniky svým zaměstnancům poskytovaly bezplatnou lékařskou pomoc. Ale
již na počátku roku 1937 byla provedena „protiofenzíva“ ze stran středních vrstev. Pod vedením komunistů
střední třída vytvořila organizaci C.E.P.C.I Solidaridad Obrero, která měla asi 18 tisíc členů a byla namířená
proti anarchistické kontrole průmyslu a trhu všeobecně. Brzy tato organizace převzala distribuci potravin. Do
té doby relativně stabilní ceny byly vystřídány prudkou inflací a začal být nedostatek základních potravin
(mléko, chléb, cukr, také nedostatek uhlí a benzínu), ale všeobecně bylo známo, že členové PSUC se nemusí
nedostatku bát. Další změnou v mentalitě lidí bylo zklamání válkou. Na počátku byli všichni plní elánu,
vznikaly milice, pracovní nasazení bylo obrovské. Ale jakmile bylo jasné, že válka se protáhne, samozřejmě
se to odrazilo na psychice - zvlášť pokud byla sabotována revoluce. Již na konci září byla (na papíře)
vytvořena Lidová armáda. Vznikala samozřejmě postupně a v únoru byly vyslány její první jednotky na frontu.
V praxi byly „všechny“ jednotky součástí Lidové armády, protože do ní byly milice začleněny. Avšak například
na aragonskou frontu (s převahou jednotek POUM a anarchistů) se víc nově vzniklých jednotek dostalo až v
červnu. Smíšenost jednotek byla využita novináři - úspěchy byly vždy připisovány Lidové armádě, neúspěchy
milicím. K tomu můžeme přičíst zlomyslnou propagandu vytvářející obraz nedisciplinované milice, který se
vůbec nedá srovnat s „hrdinskou“ Lidovou armádou, ačkoliv její jednotky se obvykle ještě cvičily v týle.
          Průběh bojů do března 1937 (Malaga, Guadalajara)
V této napjaté atmosféře přišel na počátku únoru pád Malagy. Neúspěch byl kladen za vinu milicím. Toto
přebírá jako fakt např. Kulturní atlas. Naprosto si protiřečí Bolin a Orwell. Bolin nejprve popisuje masakry
vyvolané rudými (25) a v protikladu k tomuto řádění velmi solidní chování nacionalistických
vojáků (Italů i Španělů). Orwell mluví o rozdrážděných vojácích vylévajících svou zuřivost na civilistech
vražděných kulometnou palbou. Osobně se domnívám, že pravdivé (bohužel) jsou všechny masakry, i když ne v
takovém měřítku, jak byly často popisovány („masakrová" propaganda dosáhla ve španělské válce velmi vysokého
stupně, a to na obou stranách - včetně takových nehorázností jako barikády z dětských těl, které měly stavět
nacionalisté, na druhé straně za opravdu prapodivnou libůstku republikánů můžeme považovat údajné uřezávání
nohou kapitalistů a kněží pilou). Na dobytí Malagy se podstatně podíleli italští dobrovolníci, jež se ukázali
jako velice schopní. Ti sehráli největší roli v bitvě u Guadalajary (30 tisíc Italů a jen 8 500 Španělů - na
straně nacionalistů ovšem). Povzbuzeni lehkým vítězstvím v Malaze (v republikánském táboře bylo rozšířené
mínění, že porážku zavinila zrada) se Italové nabídli nést hlavní tíhu v plánovaném dobytí Guadalajary.
Toto město se nachází na severovýchod od Madridu a jeho dobytím by se Madrid dostal téměř do obklíčení.
Nacionalistická ofenzíva nedosáhla svých cílů zejména kvůli výborně vedené obraně (Rojo, Miaja), vycvičeným
jednotkám Interbrigád a letecké převaze republikánů (nacionalistická letiště nebyla vyasfaltovaná a kvůli
nepřízni počasí se změnila v moře bahna). Jejich porážka ovšem nebyla nijak zdrcující - v podstatě nešlo
ani o porážku v pravém slova smyslu, nacionalisté nakonec i nějaké území získali, ovšem neuspěli tak, jak
by si přáli. Madrid, cíl útoků první části války (to jest právě do března 1937), byl uhájen a Francovi bylo
jasné, že na tomto místě prorazí jen obtížně a s obrovskými ztrátami. Následující ofenzíva byla proto
zaměřena jinam.
          Květnové dny v Barceloně
Již bylo řečeno, že na straně republiky byl každý přesun v politické moci směrem doprava a byl podmiňován
vojenskou nutností (opětné zavedení policie, potlačování kolektivizace, její nahrazování zestátněním,
neustálé posilování moci komunistů, tajná policie tvořená po vzoru GPU). Ještě v prosinci 1936 byla z
Generality (katalánské autonomní vlády) vystrnaděna POUM. Tato strana nejvíc nesouhlasila s komunistickou
snahou potírat revoluci. A zatímco probíhaly zákulisní boje a docházelo k postupnému zabírání podniků
vládou, na frontách se neustále bojovalo. 31. března byla Francem započata velká ofenzíva na severní
frontě, která měla dobýt Asturii, Kantabrii a Baskicko. Tyto provincie, odříznuté od zbytku
republikánského území, byly důležité nejen strategicky, ale zejména hospodářsky (Asturie - uhelné doly,
Baskicko - hutnictví a těžký průmysl). Boj byl ztížený přírodními podmínkami - v těchto místech museli
nacionalisté překonávat 1500 metrů vysoké pohoří oddělující vnitrozemí od pobřežních oblastí. Boje byly
vyčerpávající s velkými ztrátami na obou stranách. V republikánském táboře zároveň probíhal boj o
revoluci, jenž, ač doposud byl spíše skrytý, v květnu vytvořil malou občanskou válku v občanské válce.
Ohniskem střetu byla samozřejmě Barcelona, nejrevolučnější město ve Španělsku. Již delší dobu strany na
sebe nesmiřitelně útočily ve svých novinách; POUM upozorňovala na „stranu, která zradila revoluci", čímž
byla myšlena PSUC, ta jí vše oplácela útoky na milice, tvrzením, že POUM je ve skutečnosti strana řízená
Francem a banda sabotérů, trockistů-fašistů (26) a podvratných živlů. Objevil se také
leták, na němž příslušníku POUM padá z tváře maska se srpem a kladivem a objevuje se hákový kříž. Vláda
zůstávala poněkud stranou - její moc byla velmi omezená (27). Ruští vojenští poradci do
značné míry fakticky ovládali vojsko (hodnost politického komisaře, vždy obsazována komunisty,
zajišťovala po sovětském vzoru ideologickou nezávadnost), nekontrolovatelnou se stávala tajná policie
(před kterou se třásli i někteří socialističtí vůdci), Civilní garda a komunisté si dělali, co chtěli
(příkladem mohou být tajná vězení, v nichž byli zatčení drženi „incommunicado" a nebylo možné jakkoliv
s nimi navázat spojení). Obava z nepokojů zabránila slavení Svátku práce - paradoxně tak byla Barcelona,
nejrevolučnější město v Evropě, snad jediným nefašistickým městem, kde jakoby Svátek práce ani nebyl.
Vypuknutí bojů již všichni čekali, důvodem bylo nařízení, aby byly odevzdány zbraně. Anarchisté je
odmítli vydat - bylo jasné, že PSUC si své zbraně ponechá a případné slabosti protivníka bez váhání
využije. Anarchisté měli pod kontrolou mnoho klíčových postů v továrnách a na strategicky významných
místech. Jedno z nich, ústřední telefonní ústředna, se stalo roznětkou konfliktu. Náčelník policie
Salas vyslal kolem poledne 3. května Civilní gardu, která měla budovu zabrat. Ve stejnou dobu docházelo
k pokusům zabrat dělníky ovládané budovy i v jiných částech města. Pracovníci v telefonní ústředně
(členové CNT) se ale bránili a po celém městě začaly odpoledne vyrůstat barikády. Na barikádách byli
zejména řadoví členové CNT. Stranické špičky se k celé situaci stavěly velmi rezervovaně. CNT byla
zastoupena ve vládě a nemohla s ní riskovat otevřený konflikt. A tak, přestože se dělníkům podařilo
ovládnout větší část města (Civilní garda kontrolovala jen centrum města a rezidenční čtvrti), vedení
CNT 5. května vyzvalo dělníky, aby se vrátili do práce (hrozil také nedostatek potravin). POUM, ač do
událostí vtažena takřka proti své vůli, se rozhodla dělníky podpořit a vyzvala k setrvání na barikádách.
Tento krok jí v konečném důsledku přinesl mnoho škody, stejně jako souhlas s letákem malé anarchistické
skupinky známé jako Přátelé Durrutiho (28). Až do pátého se situace zdála příznivá pro
anarchisty, poté se situace pomalu uklidňovala, jen na některých místech opět propukaly boje, když se
gardisté pokoušeli předčasně odzbrojit anarchisty. Sedmého již byl všude klid, tramvaje opět jezdily a
bylo po boji. Večer město obsadily posily, které přicestovaly po moři z Valencie: přepadové gardy asi
o 6 tisících lidech. Anarchistům bylo zabaveno velké množství zbraní (ale mnoho jich jim ještě zůstalo).
Také se začal rýsovat oficiální postoj vlády k celé události. Mělo se prý jednat o pokus o povstání
zorganizovaný POUM (podle příkazů nacionalistického vedení), k nimž se přidali někteří „pomýlení"
anarchisté. POUM měla v akcích využít zbraně, jež shromažďovala tajně v Barceloně již dlouho dopředu.
Podle komunistických novin to měly být tisíce pušek, velké množství samopalů a kulometů, dokonce i
dělostřelectvo a tanky (!). Není snad ani třeba dodávat, že žádné z těchto nařčení se nikdy nepotvrdilo
a tanky se nalézaly jen v novinových článcích. POUM nemohla nepokoje zorganizovat, ani kdyby chtěla -
neměla tak silnou členskou základnu ani vliv. Neověřené zprávy o jednotkách POUM, které opustily frontu,
se ukázaly jako falešné. Čistou dezinformací, které se museli zasmát i komunisté nalézající se v
Barceloně, byla např. zpráva o monarchistických vlajkách povstalců. Podobné informace neuváděly ani
komunistické noviny v Barceloně, ale francouzské či anglické prokomunistické deníky. Pokud víme, že
velké množství informací byly čiré výmysly, musíme se zamyslet, jak to je s pravdivostí faktů, které
se všeobecně považují za uznané - můžeme jim věřit?
          Guernica
Jako příklad vezmeme snad nejznámější „důkaz" o krvelačnosti fašistů, konkrétně neblaze proslulé
německé legie Kondor - bombardování městečka Guernicy (26.4.1937). Zuřiví nacisté testující ničivou
sílu svých zbraní na nevinném civilním obyvatelstvu. Luis Bolin ve své knize věnuje celou kapitolu
„Guernickému mýtu". Uvedu jen některé z jeho důkazů, proč se mělo jednat o propagandistický tah
republikánů, z větší části vymyšlený. Začnu od konce: kdo by měl z incidentu zisk? Jistěže republikáni
- váhající Baskové by se stmelili v odporu proti nacionalistům, světová veřejnost by se postavila za
ně (tak se také stalo), mohla by být zrušena anglická blokáda Bilbaa. Oproti tomu, proč by
nacionalisté totálně srovnali se zemí městečko, které už skoro dobyli? Snad se mohlo jednat o
odstrašující příklad (takhle dopadnete, pokud se nevzdáte hned). Guernica bombardována samozřejmě
byla, ale ještě v době, kdy v ní probíhaly boje s ustupujícími Basky. V městečku a okolí se také
nalézaly menší továrny na munici. Pokud by bylo městečko totálně zničeno bombardováním, musely by být
stejně jako domy postiženy i silnice a okolí domů. Skutečný stav - zcela zlikvidované domy a daleko
méně poškozené okolí - svědčí spíše pro druhou variantu: vypálení či podminování budov ustupujícími
jednotkami. Cílem bylo ukázat incident západní veřejnosti a šokovat. První novináři se na místo dostali
až později - neviděli bombardování, letadla, která zahlédli, se pohybovala ve vzdálenosti přes 8 mil.
Bolin zpochybňuje i věrohodnost prvního, kdo o události psal, korespondenta The Times, G.L.Steera a
uvádí několik měst (Irún, Amorebieta), kde měli republikáni použít stejný „modus operandi". Podle jeho
údajů utratili republikáni na propagandu kolem Guernicy jen v Paříži 600 tisíc liber. Jakkoliv logicky
zní mnohé z Bolinových argumentů, nesmíme zapomenout, že většina masakrů nemá žádné „rozumné" důvody.
Ale bohužel to neznamená, že se nestaly. Ale v Dějinách Španělska o Guernice nenajdeme ani řádku, což
nás opravňuje k závěru, že republikánská propaganda incident (přinejmenším) velmi zveličila.
          Potlačení POUM
Situace na severní frontě a katalánská krize měla vliv i na vládu - 17. května byla vytvořena nová
vláda v čele s premiérem Dr. Juanem Negrínem, pravicovým socialistou a komunistickým sympatizantem.
Largo Caballero, který se stále snažil jednotit anarchisty a socialisty a nenechal se ovládat
sovětskými agenty, byl pro komunisty nepřijatelný, poslední kapkou se stala plánovaná ofenzíva, jež
měla zastavit postup nacionalistů na severu. Miaja, šéf madridské Rady, prosazoval variantu útoku na
Brunete, Caballero chtěl zaútočit do Extramadury. Komunisté, kteří rozhodovali o vojenské pomoci, se
přiklonili k druhému plánu. Caballero už se nemohl spoléhat ani na pevnou pozici ve vlastní straně a
odstoupil. Jednou z prvních závažných akcí nové vlády bylo celkové potlačení POUM. Stalo se tak 16.
června (měsíc po nastoupení nové vlády). Již den předtím byl zatčen předseda strany Andrés Nin (brzo
zastřelen) a větší část vedení strany. 16. byla strana postavena mimo zákon, všichni její členové
posíláni do vězení, i ti, co nebyli členy, ale bojovali v milici POUM. Důvodem mělo být připravované
povstání financované a organizované nacionalisty. Komunistický tisk nešetřil superlativy - k dispozici
mělo být na 200 podepsaných doznání, stovky dokumentů, neviditelným inkoustem psané zprávy s podpisem
N. (jako Nin) a další špionážní pomůcky. Policie, prolezlá komunistickými agenty, měla téměř neomezenou
pravomoc, zvláštní bylo, že často ani šéf policie nevěděl o tom, co udělal někdo z jeho podřízených a
nezřídka se stávalo, že lidé propuštění na jeho rozkaz byli obratem zase uvězněni. Údajné „spiknutí"
neakceptovali ani mnozí členové vlády (29). 200 podepsaných doznání a další důkazy
zmizely jako loňský sníh. Celá kauza vyzněla poté do ztracena, jen minimální počet lidí byl souzen
(nebylo výjimkou, že např. někteří cizinci byli zadrženi nejspíš jen proto, aby se zprávy z Barcelony
nedostaly příliš brzo „ven", ale pak se na ně zapomnělo a zůstali uvězněni několik měsíců ). Na frontu
se zvěsti dostaly později, aby se nevzbouřily jednotky milice, které právě vedly útok na Huescu. Tento
útok měl vázat část nacionalistických jednotek, které se pokoušely dobýt Bilbao, ale byl špatně
zorganizován a Huesca se udržela.
          Průběh bojů - červen 1937/únor 1939
Huesca nepadla, naopak takzvaný „železný prstenec" okolo Bilbaa byl prolomen a město dobyto (19.6).
První skutečně větší ofenzíva republikánů, která měla využít soustředění nacionalistů v Baskicku,
byla směřována na městečko Brunete, ležící nedaleko od Madridu. Začala 6. července. Bylo nasazeno 60
tisíc mužů, letectvo a tanky s cílem prolomit obležení Madridu, obklíčit většinu jednotek obléhajících
město a odříznout je od zásob a posil. Později už nebyli republikáni nikdy v tak výhodné situaci.
Moment překvapení se jim však nepodařilo využít a přes úporné boje (dohromady ztráty asi 40 tisíc mužů)
trvající téměř tři týdny nezískali víc, než úzké, asi dvoukilometrové pásmo. Franco nevyrazil do
protiútoku, protože obrana Madridu byla velmi silná a potřeboval jednotky na severní frontě, kterou
chtěl eliminovat do počátku zimy. Přírodní podmínky a počasí by naprosto znemožnilo boj v horách a dalo
republikánům čas na regeneraci a obnovení sil. Útok na Santander započal 14. srpna. Obrana nebyla již
zdaleka tak silná jako předtím (v Barceloně měly být rozšířené fámy, že komunisté chystají mír s
Francem). Republika byla vyčerpaná a morálka upadala. Po potlačení POUM následovalo oslabení anarchistů.
Aragonská rada, hlavní orgán anarchosyndikalistů v Aragonii, který koordinoval zemědělce ve vzniklých
družstvech, byla zrušena komunisty v srpnu a provedení rozkazu splnila armáda (11. divize vedená
generálem Listrem). Půda se vracela do rukou bývalých vlastníků. Celkově bylo zcela zrušeno asi 30%
komun, několik set lidí zatčeno, to vše v době žní. Je pochopitelné, že většina rolníků začala
přemýšlet, za co vlastně bojují.
26. srpna vkročili nacionalisté do Santanderu. Těsně před tím, 24. byl jako poslední pokus o zdržení
zahájen útok na Zaragozu, v bitvě u Belchita republikáni zvítězili, ovšem za cenu neuvěřitelných ztrát
(Bolin uvádí až dvacet tisíc) a Santander stejně padl. Na severu vzdorovala už jen Asturie, bašta
levice. Hlavní město Asturie, Oviedo, bylo obleženo republikány 15 měsíců. Na počátku povstání se
plukovník Aranda na oko postavil na stranu republiky a přesvědčil značný počet (5000 podle Conlona,
stovky podle Bolina) milicionářů, aby šli na pomoc Madridu. Cesta vedla skrz nepřátelské území, a tak
většina padla ještě před dosažením Madridu, ale hlavní bylo dostat je pryč z Ovieda. Poté, co se Aranda
přidal oficiálně k povstání, vypukly těžké boje (zejména do zimy 1936), které se zmírnily až po celkovém
pádu Galicie a přiblížení se jednotek nacionalistů na dohled města. Neustávaly však, a proto Bolin mluví
o Oviedu jako o městě, které bylo ze všech nejvíc postiženo válkou. Na jejím konci byla většina domů
srovnána se zemí (povstalci drželi jen část Ovieda, vesměs dělnická předměstí získali dělníci již na
počátku války). K osvobození Ovieda došlo 17. října 1937. Většina dělnických vůdců uprchla letecky do
Francie. 21. října bylo dobyto poslední postavení, přístav Gijón. Severní fronta přestala existovat.
Splnění vytyčeného cíle, to jest dobytí severních provincií do počátku zimy, umožnilo Francovi zcela
reorganizovat svoje jednotky a zejména zásadní ekonomický zisk. Jak již bylo několikrát zmiňováno,
Asturie, Kantábrie a Baskicko byly oblasti s těžbou uhlí, žel. rudy, hutnictvím a těžkým průmyslem.
Navýš je nacionalisté mohli využít lépe než republikáni, kteří hájili tyto oblasti odříznuti od centra.
Ztrátou severu se velké množství jednotek přesouvá na ostatní fronty. Nabízely se dvě možnosti, buď se
znovu pokusit o dobytí Madridu nebo zkusit prorazit na aragonské frontě. Franco dal přednost druhé
variantě po republikánském útoku na Teruel. Tato nacionalistická pevnost byla asi jen sto kilometrů
vzdálená od Středozemního moře a představovala tak nebezpečnou základnu. Prieto (pro něj byl tento úspěch
labutí písní) zorganizoval obklíčení, akce se rozpočala 15. prosince 1937. Obklíčenému městu spěchaly na
pomoc jednotky nacionalistů, ale jejich postup znemožnila sněhová bouře, která na Silvestra zachvátila
celou oblast. Teploty měly dosáhnout až -40°C. Obránci města se vzdali 7.ledna. Úspěch byl vodou na mlýn
propagandě republikánů. Účelem teruelské ofenzívy bylo odvrátit Franca od plánů útoku na Madrid (kterou
skutečně plánoval). Toho bylo dosaženo, nicméně ne tak, jak si to republikánské vedení představovalo.
Franco přesunul své síly na aragonskou frontu a již 5. února zvítězil v bitvě u řeky Alfambry, severně
od Teruelu, čímž získal solidní podmínky pro další postup. Hrozba rozdělení fronty na dvě části a izolace
Katalánska byla naprosto zřejmá. Teruel byl znovuobsazen nacionalisty 18. února. Následující operace už
se nesly ve vítězném duchu nacionalistů, kteří si byli jisti svoji výhrou. Negrín se spoléhal na brzké
vypuknutí 2. sv. války. Nacionalisté by se podle jeho názoru otevřeně vyslovili pro Německo (které je
také podpořilo) a Anglie a Francie by intervenovaly ve prospěch republiky po boku se Sov. svazem. Tato
naděje se nesplnila, a je otázkou, zda by časnější počátek války republice pomohl (situace v diplomacii
těsně před a po vypuknutí války je značně nepřehledná - kdo na západě čekal sovětsko-německé spojenectví?
(30)). V dubnu 1938 bylo Katalánsko odříznuto od zbytku republiky. Nacionalisté
postupovali na více místech současně - 18. července 1938, dva roky po vypuknutí povstání již získali
Léridu a Tremp v Katalánsku, Castellón na břehu Středozemního moře a blížili se k Valencii. Poslední
ofenzíva republiky měla zvrátit situaci překročením Ebra, které tvořilo frontu, a odříznout jednotky
nacionalistů na mořském pobřeží. V tuto dobu můžeme mluvit již o čistě komunistické armádě - velení měli
z devíti desetin v rukou komunisté, Prieto (socialista) byl po neúspěchu u Alfambry nařčen z defétismu a
odvolán (svou roli jistě sehrál i fakt, že se pokusil alespoň částečně oponovat komunistickým mocenským
praktikám). Od února 1938 tak můžeme mluvit o komunistické diktatuře. Ačkoliv v první fázi bitvy se
komunistům podařilo překročit řeku, nacionalisté brzy zkonsolidovali své postavení a obklíčili postupující
komunisty, přičemž jim povolovali jen pohyb vpřed, nikoliv do stran, čímž dosáhli prodloužení pásu, který
musely postupující jednotky hájit. Dějiny Španělska uvádí, že tuto bitvu lze právem přirovnávat k chybě
generála Pauluse u Stalingradu. Ztráty byly vysoké i na straně nacionalistů (40 tisíc mrtvých či
zajatých), ale na straně republiky (70-90 tisíc) to znamenalo definitivní konec Katalánské armády. Tato
nejkrvavější bitva trvala velice dlouho (začala v noci z 24. na 25. července a skončila až 26. listopadu,
kdy se Lidová armáda vzdala) a záhy poté Franco útočí na Katalánsko, Barcelonu dobývá plukovník Yagüe 26.
ledna. Prezident Azaňa po útěku do Francie rezignuje na svou funkci. 10. února bylo dokončeno obsazení
Katalánska. Součástí mnichovské dohody (o tom u nás ví nejspíš málokdo) bylo také stažení všech cizích
dobrovolníků ze Španělska. To ovšem už neznamenalo vůbec nic.
          Konec války
Konec války byl jasný i mnohým vysokým představitelům republiky, kteří nechtěli bojovat za každou cenu.
Vláda se rozpadla po zasedání v Madridu 1. února, většina ministrů postupně prchla do Francie. Plukovník
Casada, jenž chtěl podepsat kapitulaci a na jehož straně byl i Miaja a většina členů Rady obrany, nakonec
musel bojovat s komunisty, kteří ho obvinili jako zrádce. Po pouličních bojích, v nichž se vzájemně
likvidovali komunisté a anarchisté, začala ve Madridu otevřeně jednat Francova „pátá kolona"
(31). Casada 20. března odletěl do Burgosu, kde slíbil Francovi bezpodmínečný mír. 28.
března Franco vstoupil do Madridu a v následujících třech dnech se postupně vzdala všechna zbývající města.
1. dubna mohl Franco podepsat poslední komuniké - „Válka skončila."
V Brně-Bystrci funguje Česko-Španělské gymnázium. Pokoušel jsem se poprosit zdejší španělské lektory, aby mi přiblížili mínění, které mají dnes o občanské válce lidé ve Španělsku. Nikdo z nich se se mnou ovšem bavit nechtěl. „To je historie," „O tom nic nevím," „Učím jazyk, ne dějepis," nebo „Nechci o tom mluvit," to byly jejich odpovědi. Snaha vymazat tuto kapitolu z dějin není nijak zvláštní. Všechno je ještě moc živé. Navýš ve Španělsku nebyl možné nebýt válkou postižen. Takový nedostatek odpovědí sám jednu velkou tvoří - je ještě příliš brzy hodnotit. To potvrzují i Dějiny Španělska, které např. období restaurace monarchie popisují velmi podrobně, ale na občanskou válku stačí jen 17 stránek (včetně ilustrací a mapky). Kniha je velmi opatrná a odsuzuje obě strany zhruba stejně. Protože Španělsko neskončilo tak strašně jako Německo (a nejednalo se o nacismus, ale o klerikální tradicionalistickou diktaturu), lidé nebyli přinuceni plně se podívat do tváře minulosti a raději se snaží na špatné věci zapomenout. Vše výše uvedené se týká průměru, většiny lidí. Samozřejmě, existují socialisté (i anarchisté) i noví falangisté, kteří na nic z toho zapomenout nechtějí. Napsal jsem jak falangistům, tak socialistům (konkrétně autorům španělských internetových stránek o občanské válce) dopis, v němž jsem je prosil, jestli by mi mohli přiblížit názor španělské veřejnosti (zvlášť mladých lidí) na tyto události. Bohužel mi také neodpověděli...
Pokusme se o stručné zodpovězení otázek, které jsme si v úvodu kladli. Ve válce bojovaly tři strany,
kterým různě pomáhaly jiné státy. Všechny tři se postavily proti demokracii a svobodnému kapitalismu a
navzájem proti sobě. Prohráli zejména obyčejní lidé. Nehledě na obrovské ztráty (300 - 600 tisíc, podle
různých pramenů) ve válce, došlo po jejím skončení k zatýkání (300 tisíc, z toho několik desítek tisíc
v pracovních táborech). Moc se vrátila do rukou velkostatkářů, armády, církve. Nejhůře na tom byli
dělníci. Na konci 40. let (10 let po skončení války) byla průmyslová produkce na úrovni roku 1929.
Reálné příjmy pracujících nepřekročily 65% předválečné úrovně (která sama nebyla nijak oslnivá).
Zákaz odborů a stávky znemožnil dělníkům bojovat za svá práva. Kultura byla kontrolována státem a většina
nejlepších umělců žila (jako i dalších 250 tisíc lidí) v exilu, nejčastěji v Jižní Americe či Francii.
Konflikt byl rozhodnut taktizováním mocností obávajících se vypuknutí nové celosvětové války. Hitler a
Mussolini si ověřili, že na tuto kartu mohou hrát téměř neomezeně dlouho. V Evropě už zůstalo jen několik
izolovaných ostrůvků demokracie, ale Angličané stále věřili, že jich se to týkat nemusí, stačí ještě
jednou ustoupit. Zajímavý je vliv vítězství nacionalistů na průběh 2. sv. války. Pokud by byli poraženi,
tak po vypuknutí 2. sv. války by Hitler Španělsko napadl (nejpozději v době útoku na SSSR). Můžeme se
domnívat, že by je dobyl a obsadil i Gibraltar, velice důležitý strategický bod Velké Británie, které
by tím odřízl přístup do Středomoří. Vyvozovat z těchto faktů, že vítězství republiky mohlo znamenat
prohru Spojenců ve 2. sv. válce (jak činí John J. Reily v článku „If the Loyalists Had Won the Spanish
Civil War.....") je podle mne přehnané, ale situace by se jistě vyvíjela odlišně.
Pravda, ve válce vždy relativní pojem, byla vystřídána propagandou kalibru, kterého si Evropa ještě
užije - Orwell tvrdí, že 90% dobových zpráv je vymyšlených. Měřítkem důvěryhodnosti zpravodajů se stala
jejich stranická příslušnost. Že sedí celou dobu v Londýně? Ale je to správný komunista, takže má
určitě pravdu.
Španělská občanská válka byla ve znamení střetu tří ideologií, anarchismu, fašismu a komunismu
(32) (každá z nich byla ovšem modifikována španělským prostředím). Všechny tři se
pokoušely řešit krizi kapitalismu, která přinesla populační růst, novou techniku a (ve Španělsku
hrozivěji než kde jinde) nerovnoměrné rozvrstvení majetku, zvláště půdy. Každá vidí jiné řešení.
Anarchisté vidí příčinu všeho zla ve státu. (Zajímavé je, že odbourávání státu v dnešní době hlásají
libertariáni, často vycházející z pozic liberalismu a volné ekonomiky.) Anarchistická vidina svobodných
komun nebyla nikdy skutečně důkladně realizována z jednoho prostého důvodu: Nelze ji nastolit ve větším
rozsahu než několik vzájemně spolupracujících komun. Zvýšení jejich počtu by vyprodukovalo řídící kádry
a konečně nastolilo ne sice stát, ale jinou státu podobnou instituci, která by převzala jeho pravomoci
a tím by došlo k celkové negaci všech anarchistických idejí. Fašismus ve Španělsku, byl (jak již bylo
uvedeno) velmi vzdálený např. italské formě. Tradicionalistický model charakterizovaný heslem: „Religión,
Estado, propiedad y familia." (víra, stát, vlastnictví a rodina) se pokoušel sugerovat Španělům, že ač
jejich životní úroveň není vysoká, morálkou předčí zbytek Evropy a mohou být hrdí na svou vlast jako
žádná jiná země. Spoléhání se na „národní notu", kult vůdce a jednotící prvek náboženství by nebýt
Francovy chytrosti a taktizování nestačily, a režim by daleko dřív padl. Z vnějšího, demokratického
světa převzal honbu za ziskem a konzum (ekonomicko-sociální prvky) a politický život ponechal beze změny
- podobnou situaci vidíme dnes v Číně. Myslím, že dlouhodobě režim závislý na tajné policii, ale do
jisté míry otevřený světu, nemůže přežít. Inteligence země trpí cenzurou, a ať byly důvody jejího
zavedení jakékoliv (a část inteligence se vším souhlasila), dříve nebo později začne reptat. Francových
takřka 40 let je maximum. Španělský komunismus se svými metodami nelišil od pozdějších satelitů SSSR,
ale oproti Československu (a vůbec zemím vých. Evropy) musel bojovat s nepřáteli zleva. Nastala tak
ojedinělá situace, kdy komunisté hájili soukromé vlastnictví proti kolektivizacím, vyhlašovali, že
bojují za demokracii (a kdo jim neuhne z cesty...). Když situaci trochu nadneseme, komunisté (za
využití všech svých postupů) bojovali tak nejspíš za parlamentní demokracii. Kdyby vyhráli, asi by se
opět jednalo o sovětskou diktaturu, avšak velmi tolerantní ke středním vlastníkům. Komunismus se nikde
ani nepřiblížil deklarovaným cílům a vždy došlo k růstu byrokracie, která začala tvořit privilegovanou
vrstvu. Hospodářsky se nejedná o trvale udržitelný systém, protože stát je nejhorší vlastník. Možné
zdání, že straním anarchistům, není neopodstatněné. Jedná se o světový názor, který bývá jeho odpůrci
často překrucován (anarchistická stanoviska nehájil v zahraničí nikdo až na pár dobrovolníků, a proto
se zažilo přesvědčení o nesmyslné krutosti atd.), a který (na rozdíl od zbývajících dvou) nikdy nebyl
nastolen na tak dlouho, aby bylo možné posoudit objektivně jeho klady a zápory. A alespoň deklaruje co
největší volnost (33), zatímco fašismus a komunismus ani nezastírají vůdčí roli Národu,
Státu či Strany, které se musí lidé podřídit (samozřejmě pro své dobro). V dnešní době se priority
anarchistů změnily. Stát už není tím nejmocnějším - peníze a moc nadnárodních monopolů umožňují i tak
křiklavé kausy jako Nigerie (34). Tím ale nechci nijak omlouvat zvěrstva, jichž se
anarchisté (jako ale i všichni ostatní) dopouštěli. Anarchisté svou zuřivou antiklerikálností a
spontánní revolucí po vítězství Lidové fronty způsobili, že armáda se pokusila vzít spravedlnost do
svých rukou. Svobodomyslnost by se neměla projevovat ničením kostelů a zabíjením kněží, jakkoliv ti
mohli vyvíjet protilidové aktivity (a nelze soudit „paušálně"). Dnes, 60 let po Francově vítězství
již víme, že ani jedna cesta nevede ke zdárnému řešení tehdejších, ale ani současných problémů. I dnes
se potýkáme se stejnou situací, avšak již v globálním měřítku. Pravděpodobný konflikt může ukázat
křehkost dnešní světové soustavy „sever-jih" a oživit ideologie, které globalismus a individualismus
v kapitalistickém smyslu odmítají. Španělsko není jasným příkladem, kudy se vydat - spíše naopak.
Občanská válka ukazuje, jak nebezpečné je uvěřit jakémukoliv typu propagandy, do jaké míry se mohou
menší země spolehnout na pomoc velmocí (Plawiuk přirovnává nečinnost k situaci v době vypuknutí nedávné
války na Balkáně) a mohla být (ale nebyla) dobrou lekcí zbytku světa, co dokáží komunisté a jejich
tajná policie provádět se svými „spojenci". Prokázala také, že na soudržnost dělníků celého světa se
dá jen málo spoléhat. Několik tisíc jich přišlo bojovat, ale milióny si konfliktu ani nevšimly. Sen o
spontánní revoluci vzplál naposledy.
Latifundie (nad 250 ha ) | 0,1 % z počtu hospodářství | 33,28 % z celkové rozlohy Velkostatky (100 - 250 ha) | 0,1 % z počtu hospodářství | 10,42 % z celkové rozlohy .... Drobná hospodářství | 96 % z počtu hospodářství | 29,57 % z celkové rozlohy (méně než 5 ha, průměrně 0,6 ha)Nesmíme zapomenout, že zde bylo ještě velké množství bezzemků a mnozí drobní hospodáři měli jen pár akrů, které je nemohly uživit, takže pojem "vlastník půdy" nemusel vždy znamenat, že to stačí k obživě. Problémy malých vlastníků byly vládou přehlíženy.
7. Přílohy
Chronologie
1931
1932
1934
1935
1936
1937
1938
1939
1975
Organizace
CEDA (Confederación Espaňola de Derechas Autónomas = Španělská konfederace
autonomních pravicových stran) - široká koalice vzniklá jako opozice proti socialisticko
republikánské vládě v letech 1931-32. Po prohře v roce 1936 se rozpadá.
CNT (Confederacion Nacional de Trabajo = Národní konfederace práce) -
anarchisticko syndikalistický odborový svaz založený v roce 1911. Nejradikálnější a
nejrevolučnější organizace. Založena na apolitických revolučních základech syndikalismu.
FAI (Federacion Anarquista Iberica = Iberská anarchistická federace) - federace
španělských a portugalských anarchistických skupin založená roku 1927 Byla založena s cílem
hájit anarchistické myšlenky v širší CNT. Fungovala také jako ozbrojené křídlo CNT se svými
oddíly pistolníků. Původce povstání v lednu 1932, lednu a prosinci 1933. Všechna byla neúspěšná.
Falange (Falanga) - fašistická strana pod vedením José Antonio Primo de Rivery.
Podpořila povstání generála Franca, který se později stal i jejím vůdcem.
JSU (??? = Spojená socialistická mládež) - mládežnická organizace pod kontrolou
komunistů.
PCE (Partido Communista de Espana = Komunistická strana Španělska) - proruská
komunistická strana založená v roce 1921.
POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxista = Dělnická strana marxistického
sjednocení) - antistalinistická komunistická strana vzniklá v roce 1935 sloučením trockistických
skupin a disidentů z PCE.
PSOE (Partido Socialista Obrero Espanol = Španělská socialistická dělnická strana)
- Spíše demokratická strana založena 1879. Obsahovala několik názorových proudů. Levé křídlo bylo
spíše pro revoluci. Pravá část spolupracuje později s komunisty (Negrín).
PSUC (Partido Socialista Unificado de Cataluna = Katalánská sjednocená
socialistická strana) - Vznikla v roce 1936 z několika komunistických a socialistických stran
v Katalánsku. Převážil vliv komunistů. Fakticky PCE v Katalánsku.
Republikánská akce - strana prezidenta Manuela Azaňi. Klasičtí španělští
republikáni, buržoazní levice - střed.
Republikánský svaz - odštěpenci od Lerrouxových radikálů pod vedením Martinéze
Barria (přechodně premiérem - 18. července). Od radikálů se odtrhli kvůli jejich odklonu od
antiklerikální politiky v roce 1935.
UGT (Union General de Trabajadores = Všeodborový svaz pracujících) - odborová
organizace spojená se socialisty (PSOE). Založena 1888.
Mapy
Tři mapy ilustrují územní situaci v různých fázích války.
Plakáty
Mnoho umělců, novinářů a spisovatelů z celého světa se zúčastnilo Španělské občanské války na
straně republikánů. Z těch nejznámějších jmenujme alespoň několik: Ernest Hemingway, George
Orwell, Paul Robeson, Pablo Picasso and Joan Miro. Také některé z plakátů, které zde uvádím,
byly vytvořeny cizinci. Plakáty, které při velkém procentu negramotnosti sloužily jako ideální
prostředek komunikace, měly burcovat. I dnes slouží jako dobrý důkaz revolučních idejí, které
cloumaly Španělskem...
9. Španělská občanská válka na internetu
Moje práce je pravděpodobně první svého druhu publikovaná na internetu v češtině. Ale existuje velké
množství dokumentů v angličtině a španělštině. Chtěl bych poděkovat zejména Eugenu W. Plawiukovi,
který se stará o internetový rozcestník stránek o Španělské občanské válce - neustále aktualizovaný,
plný odkazů na všechno, co kdy bylo o válce a revoluci v jakémkoliv ohledu napsáno. Jako vynikající
pramen mi posloužila kniha Eddieho Conlona "Spanish Civil War: Anarchism in Action", publikovaná irskou
anarchistickou organizací Workers Solidarity Movement. Třetí odkaz je na knihu Josepha McCaba "The
Vatican Buries International Law", která, jak již název napovídá, ukazuje v nelichotivém světle
katolickou církev. Poslední odkaz směřuje na archív "Burn!", z něhož pochází použité plakáty.
Duben 14. - Vyhlášena republika. Alfons XIII odjíždí do exilu (Itálie).
Červen - Ve volbách vítězí levice. Republikánsko-socialistická vláda.
Listopad - Sjednocená pravice vyhrává volby.
Říjen - Jednotní, ale izolovaní dělníci a jejich povstání v Asturii krvavě potlačeno armádou.
Srpen - 7. sjezd Kominterny doporučuje tvoření Lidových front. Formace Lidové fornty navržena PCE.
Leden - Lidová fronta vytvořena republikány, socialisty, komunisty, UGT, POUM a syndikalisty.
Únor - Lidová fronta vítězí ve volbách.
Duben - Socialistická a komunistická mládežnické organizace sloučeny. Vzniká tak JSU pod
stalinistickou kontrolou.
Červen - Vláda lidové fronty zvolena ve Francii. Francouzští dělníci zahajují masové stávky a
zabírání továren.
Červenec 17. - Vojenské povstání začíná ve Španělském Maroku. Počátek Občanské války.
Červenec 19. - Premiérem José Giral (levicový republikán). V Barceloně je povstání potlačeno.
Červenec 20. - Povstání potlačeno v Madridu. V Barceloně ustaven Ústřední výbor antifašistických
milicí. Při letecké nehodě umírá generál Sanjurjo.
Červenec 24.- Katalánské milice postupují na Aragonii.
Červenec 29. - První pomoc z Itálie, Franco začíná přesun jednotek z Maroka.
Srpen - Vyhlášena politika „nevměšování".
Srpen 20. -Setkání severní a jižní nacionalistické armády v Meridě.
Září 4. - Pád Giralovy vlády. Novou vládu sestavuje Largo Caballero (socialista).
Září 26. - CNT se zapojuje do Generality (Autonomní katalánská vláda).
Září 28. - Pád Toleda.
Září 30. - Dekret o postupném zapojování milicí do postupně vznikající Lidové armády.
Říjen 12. - První sovětská pomoc.
Listopad - Po dlouhých jednáních se CNT zapojuje do centrální vlády.
Listopad 6. - Vláda opouští Madrid a přesunuje se do Valencie.
Prosinec 17. - POUM vystrnaděna z centrální vlády.
Únor - Jednotky Lidové Armády se dostávají na frontu.
Únor 5.-7. - Pád Malágy
Březen 8.-24. - Bitva u Guadalajery, nacionalisté odraženi.
Březen 31. - Zahájení nacionalistické ofenzívy na severní frontě.
Květen 3.-7. - "Májové dny" v Barceloně. Anarchisté a POUM se střetávají s komunisty a vládními
jednotkami. Katalánsko zpacifikováno Civilní gardou.
Květen 17. - Nová vláda pod vedením Juana Negrína (socialista, ale komunistický sympatizant).
Červen 16. - POUM zakázána, její vůdci pozatýkáni.
Červen 19. - Dobytí Bilbaa.
Červenec 6. - Zahájení republikánské ofenzívy v Brunete.
Srpen 24. - Republikánská ofenzíva u Zaragozy (bitva u Belchita).
Srpen 26. - Dobytí Santanderu.
Říjen 21. - Pád severní fronty, Gijón dobyt.
Leden 7. - Vrcholí poslední úspěšná ofenzíva republikánů, dobyt Teruel.
Únor 5. - Vítězství nacionalistů u Alfambry.
Duben 3. - Francovy jednotky dosahují hranic Katalánska.
Duben 14. - Území republiky rozděleno povstalci na dvě části.
Červen 24. - Lidová armáda zahajuje ofenzívu na Ebru.
Listopad 26. - Konec bojů na Ebru, Lidová armáda poražena.
Leden 26. - Pád Barcelony.
Únor 1. - Vládní politici začínají prchat do Francie.
Únor 10. - Celkové dobytí Katalánska.
Březen 27. - Pád Madridu.
Duben 1. - Konec občanské války.
Listopad 20. - Franco umírá.
První znázorňuje vývoj v prvních dnech války, druhá období kolem února 1938 (po dobytí Malagy)
a směr nacionalistických ofenzív a třetí ukazuje již beznadějnou situaci republiky před zahájením
ofenzívy na Ebru. Mapy byly naskenovány z knihy Spain: the Vital Years.
Použity byly materiály z internetového archívu Burn!.
1 - "Antifašisté! Myslete na ty, kdo bojují!" Mezinárodní rudá pomoc (S.R.I.) (komunisté)
2 - "Dělníku! Rolníku! Jednotou k vítězství!" Jacinto Bofarull (CNT-FAI)
3 - "Rolníci, země je vaše." (POUM)
4 - "Fašistické hordy se pokouší proniknout do naší země. Antifašisté! Překažte jim jejich plány, vytlačte je navždy z naší půdy! (Toledo, Mladí syndikalisté)
5 - "Všichni mladí společně pro Španělsko!" (JSU)
6 - "Negramotnost zaslepuje ducha. Uč se, vojáku." (Ministerstvo veřejného školství)
Philadelphia, J.B.Lippincott Company, 1967
Olomouc, Votobia, 1997
Praha, Mladá fronta, 1972
Praha, Odeon, 1991 (1953)
Praha, Nakladatelství LN, 1995 (1994)
Praha, Knižní klub, 1997 (1994)
Brno, JOTA, 1995
Praha, Odeon, 1991 (1989)
[ Nahoru | In English | Homepage ]