---= úvod =---

ahoj!
tak takhle dopadl můj pokus o co nejvěrnější sepsání všech událostí... je mi jasné, že jsem asi
na dost věcí zapomněl a možná taky něco popletl. proto vás teď prosím: udělejte si chvilku, celé
to přečtěte a pak tam 1) přidejte, co myslíte, že tam chybí 2) opravte, co je špatně
a tak vůbec, co vás napadne.
chtěl bych ještě s michalem sepsat nějakou stránku tipů a rad, takže to ještě uděláme... taky
tam bude kupa fotek, chci naskenovat mapu a přidat hodně odkazů - ať už na stránky měst / míst /
památek, ale i kuchyně nebo ubytování nebo čehokoliv, co v tom textu nějak figuruje. na tom
začínám pracovat ještě dnes. všechny změny, které mi budete posílat nebo které sám udělám se
budou co nejdřív objevovat na tomhle místě, tak ho pravidelně kontrolujte, co se změnilo (nahoře
bude takový seznam ;)

---= nové =---

1.10 (26/08) - vzaty v úvahu michalovy připomínky :) ty konkrétní - ty obecné ještě zkusím nějak
               zapracovat :) a některé jsem pominul - buď jsem přesvědčen, že mám pravdu já a
               nebo to byly zbytečnosti :)
1.00 (22/08) - kompletní text (česky), rozesláno ostatním k opřipomínkování.

---= text =---

in july 2002 four young people from czech republic made a journey to baltics. on these pages
you can find their travel diary with maps and photos, but also some basic information about
those three countries and some tips and advice if you decide to travel there.

v červenci 2002 se čtyři mladí lidé z české republiky vydali na cestu do pobaltí. na těchto
stránkách najdete jednak jejich cestovní deník doplněný mapami a fotkami a jednak základní
informace o třech pobaltských státech a pár rad a doporučení, pokud byste se chtěli vydat do
těchto stále ještě turisticky nepříliš známých míst.

den 0

nejprve několik základních informací. naše expedice byla čtyřčlenná - ideální počet na podobné
akce. sestava: adam (toť pisatel deníku), jana, martina, michal. vozidlo - škoda 105S (rok
výroby 1981, také rok narození všech ostatních, jen já coby benjamínek jsem '82). 2 stany,
něco málo jídla, vařič na pevný líh (postýlka), trocha oblečení a pár zbytečností. průvodce a
podrobný autoatlas, materiály z litevského velvyslanectví (dali jich hromadu a dali je zadarmo!
velice milí a ochotní, před cestou jim určitě zavolejte - podobně reagovali i estonci, s
lotyšskou ambasádou máme naopak zkušenosti mizerné), velké množství kazet, dobrá nálada...

píšu záměrně den 0, protože 11. do brna přijely martina a jana, obě jinak z chomutova. stejně
se ale všichni můžeme pokládat za brňáky - jana se tady narodila a martina se tu už během studií
docela zabydlela. legrační bylo, že já a michal jsme viděli janu poprvé; zatímco michala znám
dlouho a s martinou jsme dva roky spolužáci, janu (v současné době studující v praze) na expedici
přitáhla martina a my ji vůbec neznali (a ona nás). martina měla trochu problém vůbec dostat se
z chomutova, ale po šťastném dojezdu a mnou přichystaném úžasném obědu jsme se stavili pro stan
a jeli nakupovat do tesca. předem jsme se dohodli, že toho nemá cenu kupovat moc, že hlavní
zásoby nakoupíme až u strejdy. holkám ovšem nedošlo, že se jedná o strýce v polsku, kde jsme
měli po cestě přenocovat. což mně a michalovi došlo až v okamžiku, kdy navrhovaly nakoupit pití
na cestu do polska až u strýce... vše se šťastně vysvětlilo, koupili jsme i vařič a líh a jeli
ještě na kofolu. michal řídil tatínkovu octávii dravým stylem a tak trochu znervózňoval ostatní,
hlavně martinu s janou, které nám měly být co se řízení týče vydány na milost a nemilost
dalších 15 dní (první dojem jany z nás - "takový menší klub sebevrahů"). ani to, že při couvání
lehce "políbil" auto za námi, mu na pověsti nepřidalo. už po obědě jsme si vyzkoušeli, že věci
by se do auta *měly* vejít, a tak jsme se po nákupu oleje rozešli, abychom se na příští den
pořádně vyspali. já ovšem ještě musel dobalit - hodně oblečení teprve usychalo a taky jsem si
vzpomněl na hromadu věcí, které si nesmím zapomenout vzít. před usnutím jsem si udělal seznam,
ale už když jsem ho dopsal, byl jsem si jistý, že na něm něco chybí. došlo mi to bohužel až
druhý den večer - nevzal jsem si bundu, ani větrovku, ani pláštěnku, takže jsem musel spoléhat
na pěkné počasí...

den 1 (brno - warszawa - łomża -> 728 km)

ráno budík hezky na pátou - za půl hodiny jsem byl víceméně připraven a kontroloval si to
nejdůležitější - peníze a doklady. při té příležitosti jsem si vzpomněl, že jsem se měl během
týdne stavit pro zelenou kartu. no a nestavil... což byl tak trochu problém, protože bez ní
bychom daleko nedojeli.
ovšem nebyl jsem z toho zbytečně nervózní, dojel jsem k michalovi, naložili jsme všechny zásoby,
oba stany, batohy, kazety a vyjeli směr český těšín. s tím, že v osm zavoláme na kooperativu
a stavíme se v nějaké pobočce po cestě. auto po generální prohlídce, kterou taťka udělal, jelo
výborně - nové rádio mělo čistý zvuk a cesta ubíhala jedna radost. kooperativa má zelenou linku
0800 105 105 - což je docela fajn a pobočku mají ve frýdku-místku vlastně jednu ulici od hlavní
trasy na těšín. vzali jsme si zelenou kartu, michal si koupil baterku do baterky, dali jsme si
svačinu, dobrali benzín a vzhůru na hranici. v těšíně-chotěbuzi razítka nedávají a skoro se
nečeká. pozdravili jsme na polské straně a razili směrem na severoseverovýchod. po mírných
obtížích s navigováním za bielsko-białou jsme úspěšně najeli na "dálnici" na warszawu (už
od těšína, čili cieszyna, je to silnice A1). v polsku se hojně používal (a obávám se, že i
nadále používá) nekvalitní, příliš měkký asfalt. následkem jsou kamiony vyjeté koleje, díky
kterým jsme si s michalem připadali spíš jako kormidelníci hausbótu, než řidiči auta. bylo
vedro a do auta docela pražilo, takže když jsme si dali pauzu (asi po 400 km z brna) a chtěli
si otevřít jedny rybičky (teď myslím ony gumové slizy-bonbóny od orionu), zjistili jsme, že
se ztavily (stavily? no stekly se) do jedné slizce cukernato-gumové hmoty. voda byla taky lehce
převařená a my slaní... jednou z úžasných vychytávek na škodě 105S je, že nemá stahovatelná
zadní okénka.
nicméně jsme slušným tempem pokračovali do warszawy, kde jsem byl asi o tři týdny dřív, ovšem
vlakem, takže orientace byla taky trochu s rezervou. auto jsme nechali na krakowském předměstí
(to je čtvrť hned vedle starého města) a vydali se k zámku. warszawa (a zejména její levý břeh)
byla za 2. světové války zničena asi z 90%, takže to, co dnes vidíte ve starém městě, je
postaveno úplně znova. staré město tvoří několik ulic a krásný rynk, je vidět na wislu a všude
visí pamětní tabule upozorňující na padlé za warszawského povstání. za hodinu to obejdete
třikrát, takže jsme se vrátili k autu a optimisticky vyrazili směrem na białystok. łomża je
z warszawy asi 150 km, takže jsem počítal s tím, že ještě po příjezdu zajdeme na jedno pivo
s bratrancem... ovšem před wyszkowem jsme se dostali do kolony (v kolik to bylo? o půl osmé?).
kde končí, jsme absolutně netušili. později jsme se dozvěděli, že měla asi 15 km. hýbala se
pomalu, někdy taky vůbec. něco takového jsem v životě neviděl. popojížděli jsme asi hodinu,
když jsme začali vařit. sice ne nijak extra (snažili jsme se teplotu hlídat), ale přeci jen
jsme museli na půl hodiny odstavit auto, počkat, až zchladne motor a pak dolít novou destilku.
mezitím jsme z rádia zjistili, že kolona vznikla jako důsledek přestřelky ve wyszkově poté,
co policie uzavřela silnici a pátrala po pachatelích, kteří měli ujet autem. většině řidičů
tekly nervy a tak jednou na michala přiběhl rozzuřený řidič autobusu, který se nás snažil
předjet, ovšem díky michalovu "turbu" bezúspěšně. když jsme se asi o půl jedné v noci dostali
konečně z "korku" (tak se tomu říká polsky) pryč, měl jsem toho tak akorát - a to řídil
michal... na posledních asi 40 kilometrech se mi všechna světla zdála jako brzdová světla aut.
jana byla tak unavená, že se už ani nezvládla michala zeptat, jestli není unavený ;) před půl
druhou jsme dojeli do łomży, umyli se, najedli a okamžitě zalehli.

den 2 (łomża - neravai -> 222 km)

pěkně jsme se vyspali, odmítli babiččinu snahu nakrmit nás na týden dopředu, předal jsem naše
dárky rodině, a před obědem ještě zajel s januszem, svým bratrancem, a s janou nakoupit. místní
diskont vypadal sice docela vybrakovaně, ale byl dost levný. nakoupili jsme rýži, těstoviny,
omáčky, kafe, toaleťák, vody a podobně. kolem třetí jsme se rozloučili a vydali se na
polsko-litevskou hranici. po cestě do suwałek jsme "obdivovali" postup stavby rozšíření silnice.
nejen že se nedalo skoro projet, ale člověk v jednom kuse koukal na pokácené stromy (mimo
vegetační období? ale kdeže), které se na dlouhém úseku nesnažil nikdo ani nijak zpracovat,
prostě je tam nechali ležet. asi 30 km od hranic se začínala krajina měnit. do té doby široké
pláně a silnice vedoucí mnoho kilometrů rovně jako podle pravítka vystřídaly pahorky a zatáčky.
že jsme už opravdu blízko hranic jsme poznali snadno. fronta kamionů musela měřit snad 10 km.
kousek od hranic je budka pojišťovny, kde je možné koupit si pojištění na auto - v litvě totiž
neplatí zelená karta (v lotyšsku a estonsku ano). pro jednou se vyplatilo mluvit polsky.
prodávající paní nám řekla, že pro nás tu bude se slevou. místo 24 jen 12 euro. nám to tedy
rozhodně nevadilo, zaplatili jsme a zařadili se do kolony. nebyla nijak extrémně dlouhá, ale
hýbala se pomalu. protože budova celnice byla z kopce, michal ani nestartoval motor, vždy to
jen trošku roztlačil. na jedné rovince mu to ale trvalo moc dlouho a tak nás čtyři auta s různě
zlostným troubením předjela. na konci se fronta rozdělovala do dvou pruhů. seděl jsem v autě a
zevloval po okolí, když jsem viděl, jak ve vedlejším autě strčil chlápek do pasu dolary a pas
podal celníkovi. vzápětí byl převelen do jiného pruhu... michalova kamarádka, která jela o rok
dřív, nás varovala, že museli uplácet skoro všude. nás se to naštěstí netýkalo. nejspíš by se
nad naším autem slitoval i ten nejhorší a nejotrlejší policajt nebo pohraničník. na každé hranici
od polska na sever se pasy kontrolují důkladně, zapíše se všechno podstatné, dostanete razítko,
občas se mrknou i na číslo motoru (není ta škodovka kradená? třeba z muzea veteránů?). a byli
jsme v litvě! vyměnili jsme peníze (1 lit je asi 9 korun) a na první větší odbočce zamířili
jakoby zpět na jih, směrem na druskininkai (tohle jméno jsem si nemohl zapamatovat celý den).
v lazdijai jsme stihli dojet těsně před zavřením na benzínku. nechali jsme si poradit benzín,
který se u nich používá pro žigulíky... to byla ovšem chyba. zanavigovali nás ke stojanu s
označením A76. ani mě ani michala nenapadlo, že by to mohlo znamenat počet oktanů. teprve druhý
den se ukázalo, že auto má po vypnutí motoru tendenci ještě deset sekund brumlat než ztichne
docela...
slečna na benzínce nám taky poradila, ať se vykašleme na kemp - vždyť stany jdou rozhodit
kdekoliv. stejně jsme s tím dost počítali a proto jsme kousek za lazdijai sjeli na vedlejší
cestu. chtěli jsme se s michalem zeptat v nedalekém stavení, jestli nevadí, když se utáboříme
na sousední louce. něco k naší jazykové vybavenosti - všichni umíme anglicky a jsme se schopní
jakž takž domluvit německy. já mám docela slušnou polštinu. rusky neumíme nikdo, jana aspoň
přečte azbuku. měli jsme s sebou česko-ruský slovník (ovšem žádné fráze), abychom mohli v
nejhorším případě ukázat o co nám jde. v průvodci po pobaltí je pár vět a slov ve všech třech
národních jazycích, ale není toho tam samozřejmě dost na to, aby člověk nějak vysvětlil svou
situaci. když jsme k domu přišli, rozštěkal se pes a až za chvíli se vybelhala nějaká stará
paní. naše pokusy o domluvu moc nedopadly, vypadalo to, že se nás docela bojí. tak jsme se
vrátili k autu, zakormidlovali na louku a začali premiérově stavět stany. michal s martinou
měli asi tak dvojnásobný - pracovní označení katedrála (jediná jobovka - černé stanové šňůry
- větší hovadinu jsem už dlouho neviděl). já a jana jsme měli miniaturní áčko (nevhodné do
deště), při prvním vztyčování jsem měl vážné obavy, že se tam nemůžu vlézt. podle barev stanů
jsme se pak občas označovali jako modrý (já a jana) a červený (michal a martina) tým. modrý
tým byl dřív hotov (jako ostatně vždy) a tak když jsme zahlédli od statku blížící se postavu,
bylo na nás, abychom to nějak řešili. vyzbrojeni slovníkem a úsměvy jsme vykročili setkání
vstříc. starší pán se nás litevsky vyptával, co tam děláme (asi), odkud jsme a jak dlouho tam
budeme. nad slovníkem mávl rukou s tím, že si nevzal brýle. snažili jsme se vysvětlit, že jsme
"čeko". "čečna?" udivilo ho... "čekoslovakija," opravovali jsme se. "a čekoslovakija!" všechno
jasné... když jsme vysvětlili, že jsme tu na "adin noč", popřál nám "žijtě, žijtě" a šel zase
domů. my jsme si dali pozdní studenou večeři a šli vyzkoušet stany. půda byla velice měkká a
měli jsme divný pocit, jakoby byla dutá. když se michal ve vedlejším stanu snažil udusat hrboly,
cítili jsme to docela dost i my. chvíli jsme se s janou ještě dobře bavili tím, jak se usazuje
červený tým ve své katedrále a pak už jsme usnuli jako dřeva.

den 3 (neravai - druskininkai - trakai -> 167 km)

ráno jsme zašli s janou k chalupě pro vodu (nezapomeňte si s sebou vzít skládací kanystr, je
to moc užitečná věc). michal prohlásil, že ji bere jen jako užitkovou, pít že ji nebude, že si
radši koupí vždycky balenou. vydrželo mu to tak asi tři dny, potom jsme už dělali šumáky a
koupili si sirupy a pili jsme vody ze studní. nic se nám nikomu nestalo, ale netroufám si
odhadnout, jestli to bylo štěstí, nebo je pít vodu ze studní v pobaltí bez rizika. uvařili jsme
si lečo a jeli do druskininkai. je tam prý celá řada muzeí, jinak jsou to slavné lázně.
my jsme ovšem muzea nenašli a stejně jsme si nebyli jistí, jestli mají otevřeno i v neděli.
michalovi se povedlo urvat zadní zástěrku, což byla naštěstí až téměř do konce nejvážnější
závada našeho vozidla. naopak jsme našli jezero, tak jsme se šli vykoupat. a potom na pivo.
litevci si na svých pivech dost zakládají. jako první jsme zkoušeli utenos. byl - jiný. hodně
pěnivé, hodně světlé pivo, které mi vzdáleně připomínalo heineken (méně hořké než česká piva,
silnější - asi 4,8% alkoholu). chtěli jsme se přesunout k vilniusu a hradu trakai, takže jsme
vyjeli s tím, že si cestou ještě prohlédneme sochy, které okolo silnice do varény postavili na
počest m. k. čiurlionise (národní buditel, malíř a hudební skladatel) litevští sochaři v roce
1975 ke stému výročí jeho narození. po pravdě řečeno - nic moc. v merkiné jsme přejížděli most
přes němen, hned vedle je kopec, který vypadá jako uměle navýšený a je z něj úžasný rozhled.
vyběhl jsem schody nahoru a dlouho mi trvalo, než jsem dostal tepovou frekvenci do normálu.
vypadalo to tam v podvečer moc pěkně: řeka a rybáři, lesy, na kopci městečko. tam jsme se ještě
stavili a koupili místní cigarety - kaunas. docela nezvyklá cena (v přepočtu asi 20 kč) odpovídá
tomu, že cigarety jsou v pobaltí obecně levnější, nejdražší byly davidoff za necelých 50 kč. a
místní jsou opravdu levné. kaunas se dokonce daly i kouřit, i když to byly takové zednické ;)
později koupené klaipeda (stejná cena) jsme klasifikovali jako kouření pro dokaře, přišly nám
o dost horší. nedaleko za varénou jsme měli uhnout z hlavní cesty a jet přímo na trakai. bohužel
nás čekalo nepříjemné překvapení: hned za křižovatkou mizel asfalt do nenávratna a my jsme byli
konfrontováni s nám víceméně neznámým druhem silnice. štěrk, na němž bylo poznat, že bývá občas
uválen pásovým traktorem, což vytvářelo podivně hrbolato-vlnitý povrch. při výrobě škody 105S
se zřejmě nepočítalo s jejím nasazením do podobného prostředí, takže to s námi hrkalo úplně
strašně. po necelých 20 km se ve vesnici opět objevil asfalt. chtěli jsme se zeptat místních,
jak to vypadá dál. zjevně je to pobavilo. "asfalt?" (hehe, to jsou ale blbý fóry.) když se
někteří přiopilí a potetovaní pánové začali až příliš zajímat o martinu, radši jsme naskočili a
ujížděli pryč. štastně jsme dojeli do trakai a kousek od městečka si vyjeli na kopec, který
jsme určili jako místo našeho dalšího odpočinku. že to byl značně netaktický výběr se ukázalo,
když se zešeřilo. zatím co jsme se pokoušeli dostat vodu do varu, abychom si uvařili rýži, od
asi 200 metrů vzdáleného rybníka (přírodní rezervace) se k nám přihnalo asi milion komárů. měl
jsem sice dlouhé kalhoty vespod baťohu, ale rozmýšlení netrvalo ani pět minut. repelenty zjevně
nepomáhaly, ani kouření, ani co jiného, snad jen pořád se pohybovat. martina začínala být
zoufalá, protože se ukázala jako pro komáry nejchutnější (ovšem druhý den ráno jsem měl ty
nejlepší štípance já). jídlo jsme do sebe naházeli a co nejrychleji se ukryli ve stanech.

den 4 (trakai -> 20 km)

ráno mě vzbudilo prudké slunce - tak to ostatně bylo skoro co denně - v osm ráno pražilo tak,
že se nedalo ve stanu vydržet a člověk musel vstávat. v trakai je toho k vidění docela dost.
nejdůležitější je samozřejmě hrad na ostrově - i město je obklopeno ze všech stran několika
jezery a stojí za to si je projít. hrady byly původně dva, oba ze 14. století. jeden z nich
byl na základě archeologických nálezů rekonstruován a dnes je v něm rozsáhlá expozice. hlavně
ale skvěle vypadá a to jak z vnějšku tak zevnitř. výstava o historii je kupodivu zajímavější
spíš co se týče novodobější historie. velká část má ovšem popisky pouze litevsky a rusky. na
hradě jsme potkali partu šermířů z prahy a tak jsme vyměnili dosavadní zkušenosti. oni například
platili pojištění v plné výši, tedy 24 euro. ve městečku dosud žije asi třistačlenná turecká
menšina (potomci zajatců, které tam přivlekl jeden z litevských velkoknížat), zachovávající
tradiční kroje, zvyky a podobně. říkají si karainové, můžete se o nich dozvědět něco v muzeu a
nebo speciální restauraci, ale nebyli jsme ani v jednom (dřív měli i mešitu). šli jsme se radši
vykoupat, protože teploty byly téměř tropické (odhadl bych to na takových 33-35°C ve stínu). s
janou jsme pak vyrazili na první opravdový nákup. místní obchod vypadal podivně. dostatečně
zásoben byl jen co se týče alkoholu a sladkostí (disko sušenky a bonpari - vůbec opavia je v
pobaltí docela hodně k vidění). maso se nám zdálo připravené k odchodu jen co se prodavačka
nebude dívat, tak jsme si vzali radši sýr a jeden z méně podezřelých chlebů (kde jsme byli, tak
jsme jen výjimečně našli něco podobného českému chlebu, buď to byly spíše veky nebo hodně tmavý,
lehce nasládlý chleba; v každém případě žádné rohlíky a chleba vždy balený). stejně jako když
jsme ráno šli pro vodu, i tady jsem se domluvil polsky. jednak byla tato část litvy až do roku
1940 polská (výmluvně o tom svědčí i výstava na hradě - např. všechny pohlednice jsou buď s
polskými, ruskými nebo výjimečně německými nápisy), jednak je v celé litvě dosud 7-8% poláků,
i když většina byla po sovětské okupaci donucena odejít. najezení jsme začali vymýšlet, jak to
vyřešíme s ubytováním. všichni jsme měli chuť na sprchu a možná i na postýlku a tak michal
vytáhl brožuru-katalog, kde bylo popsané různé ubytování po celé litvě, ve smyslu rodinných
penzionů na venkově. jeden s rozumnými cenami byl i kousek od trakai, tak jsem se stavili v
informačním centru, abychom se ještě poptali, kde vlastně to je. milá slečna nám tam rovnou
zavolala, ale měli bohužel plno. váhali jsme mezi jí doporučeným ubytováním (20 litů osoba/noc)
a kempem. nakonec jsme se rozhodli prvně podívat do kempu. což o to, vypadal pěkně, ale když
jsem se podíval na anglický ceník, přišel mi dost drahý (16 litů osoba/noc + 4 lity stan a 6
litů auto). nakonec jsme se dohodli, že to berem a když jsme šli platit, čekalo nás překvapení:
16 litů za osobu byla cena pro "západní evropu". když se ukázalo, že jsme češi, dostali jsme
"litevskou" cenu, čili polovic. plně souhlasím s tím, že dvojí ceny jsou zavrženíhodné, ale
tentokrát mi udělaly docela radost. kemp byl plný němců, ale všimli jsme si i italů, francouzů
nebo estonců a taky pár litevců. po velmi příjemné sprše jsme se najedli. já a jana jsme se šli
rozvalit na molo k jezeru. kecali jsme, užívali si pozdně večerního panoráma, pochvalovali si,
že se rozehnaly mraky. když už byla docela tma, sedly si kousek od nás tři holky a jedna začala
zpívat - a jak! byla to paráda (písničky byly většinou anglicky, některé z muzikálů, něco bylo
od metallicy a pak od lotyšské skupiny xxx). řekli jsme si, že pokecáme ;) všechny tři byly z
vilniusu, bavili jsme se o všem možném, o našich zemích, jazycích, plánech, o hudbě... augusta
(ta, co zpívala) trumfla můj česko-polský původ: její maminka je litevka a její tatínek
libanonec. bylo nám fajn, ale kolem jedné jsme to zabalili a šli spát.

den 5 (trakai - vilnius - rumšiškés -> 114 km)

celý den jsme hodlali strávit ve vilniusu, protože bylo na co se těšit. martina nám už v
druskininkai u vody četla něco o vilniusu z průvodce. kromě českého jsme měli ještě dva
anglické, takže jsme se plně vybaveni docela těšili. nebylo tak úplně jednoduché zaparkovat
(po cestě jsme si všimli českých trolejbusů - jsou i v kaunasu nebo rize) a právě když se nám
to povedlo a vraceli jsme se s parkovacím lístkem, někdo na nás houknul: to jste s tím dojeli
až sem? další parta z prahy ;) ve vilniusu jsme je pak na dalších místech potkali ještě dvakrát.
nejdřív jsme se šli podívat na "to v aténským stylu", jak jsem překřtil katedrálu. je fakt, že
nic podobného jsem neviděl. klasicistní katedrála a před ní zvonice skoro tak šikmá jak slavná
věž v pise. zatímco michal šel hledat ideální místo pro záběr (což vzhledem k rozkopanému
náměstí byl docela těžký úkol), sedli jsme si do stínu budovy vedle místních skejťáků. nejspíš
poznali, že jsme cizinci a jeden se šel blýsknout se svou angličtinou. ale nevím, nevím...
jeho "how much is the time" volalo asi po jiné odpovědi než "poledne", ale nechtěl jsem prudit.
od katedrály je kousíček na hrad: západní věž slouží jako rozhledna. z vrchu jsme plánovali,
kudy se vydat, ale zvládnout vilnius za jedno odpoledne prostě nejde. jen zajímavých kostelů
je tam asi 20 a člověk v tom má za chvíli hrozný guláš. jako první postupný bod jsme zvolili
sousední návrší, na němž stojí různými legendami opředené tři kříže, které byly za sovětské éry
strženy a jejich znovuvztyčení v roce 1989 se stalo předzvěstí samostatnosti litvy. dostat
se nahoru lze lehce po cestě, ale my jsme to vzali přímo strání. výhled je možná ještě lepší,
ale bylo tam příšerné horko. hodně času jsme pak strávili v komplexu univerzity. ohrazují ji
čtyři ulice (naproti hlavnímu vchodu je prezidentský palác), uvnitř je 12 nádvoří, kavárny,
galerie a kostel (normálně činný, ovšem konají se v něm i přednášky z teologie a filozofie!).
celý areál vůbec stojí za to, docela by mě zajímalo, jak vypadá v plném ruchu ve školním roce.
nedaleko stojí dva kostely vedle sebe. větší, sv. bernarda vypadá jakoby uvnitř byl ještě před
měsícem sklad, ale ve všech průvodcích se píše něco o restaurování. vedlejší kostel sv. anny
se zdá být zvenčí docela velký (úžasná gotická fasáda), ale uvnitř je docela skromný. museli
jsme si dát na chvíli pauzu, ale po jídle jsme pokračovali nejprve ke kostelu svaté matky boží,
což bylo pro ostatní poprvé, co vstoupili do pravoslavného kostela. pokračovali jsme na hlavní
náměstí. tam stojí kostel sv. kazimíra. zažil si toho docela dost: nejprve katolický, za ruského
carství pravoslavný, za 1. sv. války luteránský (německý vojenský) a sověti z něj udělali muzeum
ateismu. dnes ho mají v péči po velmi dlouhé době opět jezuité a musí se nechat, že to zvládají
na výbornou. na další kostely už jsme neměli dost sil, tak jsme se rozhodli vrátit k autu, po
cestě se podívat ještě na synagogu (jediná ze 105, která přežila; vilnius byl mezi válkami 3.
největší židovské město na světě po new yorku a warszawě a přezdívalo se mu 'jeruzalém severu').
vypadá spíš jako mešita, ale bohužel měli zrovna zavřeno. poslední naší zastávkou byla socha
franka zappy. ten nemá s vilniusem vůbec žádnou spojitost, ale nedaleko centra je jeho busta a
moc povedené grafiti. po cestě jsme si ještě všimli evangelického kostela, v němž bylo za
komunismu kino a doteď prý tam mají sedačky jako v kině.
rozloučili jsme se s vilniusem nákupem v supermarketu (docela legrace - ono poznat, které masové
konzervy jsou dobré moc nejde, ani když znáte jazyk, natožpak když vám nic neříká) a po hlavní
litevské dopravní tepně (dálnice vilnius-klaipeda) jsme zamířili ke kaunasu. cesta byla docela
akční, protože když se jede k večeru na západ, slunce dělá s výhledem divy - a to i když máte
čisté přední sklo (neměl jsem) a tmavé brýle (nemůžu mít, protože mám dioptrické a bez nich bych
neviděl ani na volant). na východ od kaunasu leží přehrada nazvaná "kaunaské moře". na jejím
břehu je vesnice rumšiškés (skanzen, kde jsme nebyli), kterou jsme si nechtě okružně projeli. o
pár minut později už jsme stanovali na kopci s pěkným výhledem a debužírovali na zakoupených
lahůdkách: jogurt s koblihami jako předkrm, chleba s paštikou a okurkami (ještě od babičky) a k
tomu opěvované pivo švyturys ekstra (vyhrálo dokonce jakousi mezinárodní cenu, ale jízdou bylo
trochu vyštěrchané a zteplalé, osobně mi víc chutnal "normální" švyturys, který jsem měl o pár
dní později). od místních (když jsme přišli, mysleli si, že jsme estonci - a nebyli první - a
když se ukázalo, že jsme z "československa", hned se chovali přátelštěji, estonce prý moc rádi
nemají) jsme dostali láhev čerstvého mléka, to jsme si ale schovali na snídani.

den 6 (rumšiškés - kaunas - jurbarkas -> 170 km)

ráno rychle vstát a v parném dopoledni vyrazit do kaunasu. obří silnice vás vyplivne až téměř
v centru, kde jsou skoro všude placená parkoviště. my jsme to se štěstím zapíchli kousek vedle,
za pobavení kolemjdoucích vyrobili šumáky, zorientovali se na mapě a vyrazili na slavnou pěší
zónu. po cestě do města jsem si pročítal průvodce ze série "inyourpocket guides". docela hodně
povedená věc, byl můj první dojem. ten jsem si později ještě potvrdil. kaunaské centrum je jako
had a vine se kolem asi 1,5 km dlouhé pěší zóny uprostřed přerušené podchodem. nejdřív jsme se
šli podívat do západní části, starého města. potkali jsme starší manžele z prostějova, kteří
nám pochválili záměr projet litvu křížem krážem. před největší gotickou katedrálou v litvě jsme
si dali místní specialitu - belasi (je to ono? nebo jsem si to spletl s těma pirohama?), což
je něco jako langoše s mletým masem uvnitř. docela levné (cca 15 kč), velmi syté a pokud nejste
přítel zdravé výživy, tak i moc dobré. tak to připadalo i psisku, které kolem nás pobíhalo se
žalostným výrazem: ale báli jsme se, že kdybychom mu trochu dali, už se ho nezbavíme. vyfotili
jsme si místní podivnou radnici a šli se podívat na hrad. moc toho z něj nezbylo a z dálky
vypadá rozhodně líp než zblízka. podle českého průvodce v něm má být muzeum, což mě vedlo k
myšlence, že jsme to nějak popletli nebo je těch hradů víc, protože tady teda žádné muzeum
nebylo. stejnou cestou jsme zamířili zpět, abychom se podívali do nového města. po cestě jsem se
stavil v internet café (jediná má zastávka na netu za celých 14 dní - což jsem tedy nečekal...).
cena vyšší než u nás, ale v rozumných mezích. ovšem podobný záchod bych čekal v paluši 4. cenové
skupiny (urvané prkýnko a podobně).
dohonil jsem zbytek výpravy, respektive spíš předehnal, protože jsem si jich nevšiml a oni mě
pak museli dohánět. pěší zóna v novém městě je výpravná, plná kaváren, restaurací, drahých
obchodů, uprostřed je dvojitá alej. odbočili jsme ještě do muzea čertů. místní folklórní
sběratel (xxx) za svůj život nashromáždil obstojné množství čertů (sochy, výšivky, masky atd.)
po jeho smrti vzniklo muzeum a protože návštěvníci přinášejí další a další čerty, muzeum se
neustále rozšiřuje. možná to je moje chyba, ale stovky čertů mě moc nebavily. na konci pěší
zóny je náměstí s pravoslavnou katedrálou (vypadá výborně), v rohu je muzeum (čeho?) a před
ním socha naháče. vyfotili jsme si martinu a janu, ale fotky bohužel nevyšly, asi bylo moc
horko a tetelící se vzduch způsobil, že fotky jsou úplně neuvěřitelně rozmazané. po cestě k
autu jsme si dali vynikající točenou zmrzlinu (vůbec jsem měl dojem, že litevská zmrzlina je
lepší než u nás - míň vodová). už jsme měli docela dost nakoupených pohledů, ale ne dost známek.
vysvětlit v trafice, oč mi jde, nebylo snadné a nakonec jsem dostal známky v hodnotě 1,70 lit.
což se mně moc nezdálo, protože předtím kupované byly za 1 lit. chtěl jsem se poptat policistů,
které jsme jako na zavolanou potkali, ale neuměli anglicky. nakonec nás ještě o pět minut
později sprdli, když jsme se chtěli otočit s autem (a ona to byla jednosměrka). otáčeli jsme
se proto, že před námi byla značka, kterou jsem u nás snad ani neviděl: klasický zákaz vjezdu
a v něm osobní auto (čelně). ovšem zákaz vjezdu aut to není, protože jsme to v centrech měst
viděli pak ještě několikrát a auta tam normálně jezdila... (ještě jedna zajímavá značka: varovný
trojúhelník a v něm černé kolečko. není to "pozor, slunce" ani "pozor, černá díra", ale tzv.
"černý bod" - varování na místo se zvýšeným počtem nehod.)
chtěli jsme se jet vykoupat ke kaunaskému moři. po cestě jsme natrefili na úžasnou benzínku, kde
nám jayzkově nevybavený prodavač (když jsme se ptali na bezolovnatý benzín) vysvětloval, že
prvně se tankuje a pak platí. drželi jsme se navigace na jachtařský klub a povedlo se nám dojet
přímo ke klášteru pažaislis. prý se lze po domluvě s řádovými sestrami podívat i dovnitř, my
jsme se šli radši koupat. bylo to ale asi nejhorší koupání, připomínalo to brněnskou přehradu -
příliš mnoho řas a jakési přesličky a odér rybiny, prostě asi lepší spíš na ty lodičky. chvíli
jsme se poflakovali, zjistili, že meloun se stihnul zkazit a napsali jsme pohlednice. v kaunasu
jsme se stavili ještě pro benzín (jako obvykle na statoilu - tahle síť pump je jednoznačně
nejlepší: mají tam olovnatý benzín, což v litvě není běžné, vždycky je u toho i obchod se
slušným výběrem, čistý záchod, obsluha obvykle umí anglicky a při tom všem nejsou ceny nijak
zvlášť větší než jinde). směřovali jsme po proudu němenu až do jurbarkasu, kde jsme odbočili
trochu do vnitrozemí a rozbili stany.

den 7 (jurbarkas - sovetsk - rusné - saugos -> 221 km)

kousek od jurbarkasu jsme mohli začít obdivovat výhled na druhou stranu němenu - za řekou už je
rusko (kalinigradská enkláva). stavili jsme se ve vesnici vilkiškiai, kde jsme narazili na
zajímavou věc. něco vzdáleně připomínající mazanec, obdélníkové, dvakrát větší a krásně
nadýchané. navíc ještě překvapivě levné (pod 30 korun) a jak se ukázalo moc dobré. mimo
připravený plán jsme se rozhodli zajet se podívat na rusko-litevský hraniční přechod. předjeli
jsme dlouhou frontu aut (moc se nehýbala) s posunkovým vysvětlením, že přes hranice nejedeme. na
parkovišti před celnicí bylo rušno. jen co michal vystoupil, sletělo se na něj hejno rusek všech
věkových kategorií, které prodávaly cigarety a alkohol. uvažovali jsme o obojím, ale pašované
likéry nám přišly přeci jen jako risk a byly dost drahé (cena tvrdého alkoholu je v litvě větší
než u nás - a prodává se odděleně). tak jsme nakonec koupili jen cigarety: jedny 'bond light'
(jana řekla "nět light" a dostali jsme superlight) a jedny 'čárlis'. bondy jsme hned okoštovali
- a všichni jsme si museli sednout. na kouření bylo potřeba minimálně 007 životů. a nebo
nešlukovat. ovšem čárlis, které jsem vyzkoušel později, to bylo teprve něco. cigaretami se dají
nazývat spíš ze zvyku - strouhané kopřivy s příměsí uralského tabáku skutečně odpovídají ceně 1
lit.
poté, co se nám povedlo bez úhony dostat se z hraniční zóny pryč, namířili jsme do oblasti okolo
šiluté. ve městě samotném jsme se ani nestavovali, zajímalo nás okolí. nejprve jsme chtěli
navštívit macikai, kde mělo být muzeum o koncentračním táboře, který postavili němci a potom
využívali i sověti. po troše tápání (mapa z roku 1995 se občas ukázala jako nevyhovující -
chyběly např. obchvaty měst) jsme našli tu pravou odbočku, ale muzeum bylo zavřené a vypadalo to
jako trvalý stav. jisti jsme si být nemohli - na vedlejším hřišti sice byla parta mladých lidí,
ale všichni to byli rusové a anglicky neuměli. dali jsme si pauzu na onen obří mazanec s
marmeládou, jež překvapivě ani cestováním moc neutrpěla, a kochali jsme se zázrakem sovětské
architektury, ohyzdnou rozpadající se bytovkou. z dobré pětiny oken vykukovaly hlavy a zíraly
na nás. turisty (a obzvlášť takové) tu asi často nemívají.
dalším bodem bylo rybářské městečko rusné na ostrově v deltě němenu. chtěli jsme si prohlédnout
v průvodci chválenou žveju gatvé (rybářskou ulici), ale nějak jsme ji nemohli najít (pak nám
v muzeu řekli, že už se docela dlouho jmenuje jinak - jeden z více případů, kdy se ukázalo, že
informace v českém průvodci jsou zastaralé nebo zavádějící - i když byl relativně nový).
zakotvili jsme proto u velké mapy celé oblasti. po cestě do rusného jsme viděli auto s
francouzskou poznávací značkou, na parkovišti zas pobíhat okolo auta němce. jejich řidič musel
být expert, protože sjel na okraji plácku předním kolem do díry s pařezem. vytáhli jsme svou
tajnou zbraň - německou vojenskou lopatku z 2. světové, podložili kolo, opřeli se o předek a lup
- auto bylo zpátky na asfaltu.
místo marného projíždění městečkem sem a tam jsme sledovali ukazatele vedoucí k muzeu. našli
jsme ho docela snadno, hůř dopadl německý autobus, který pořád bloudil. muzeum bylo ve starém
statku. když jsme vešli na dvůr, starý pán opravoval žebřiňák (nebo co to bylo), někdo kutal
ve výkopu a další seděl vedle výkopu na židli. nakonec se zvedl ten první pán a když jsme
vysvětlili, že ideální by byl výklad v angličtině, zavolal toho sedícího. nejprve nás zavedl do
stodoly plné starého nářadí a náčiní. od rybářských vršů až po máselnice. všechno temperamentně
litevsky komentoval. překlad do angličtiny byl bezchybný, ale druhý pán vypadal strašně
stydlivě. byl celý rudý, mluvil potichu a většinu času se díval buď na strop nebo na podlahu.
ve druhé stodole se kdysi (jako výraz národního sebeuvědomění) i dnes (jako snaha skloubit
rekonstrukci a archeologický výzkum s ekoturistikou) hrávalo divadlo. předsíň obytného stavení
zase sloužila jako tajná modlitebna v časech, kdy sověti zavřeli kostely. interiér byl plný
pěkných starých krámů :)
dobrovolné vstupné je určeno na další projekty nevládní společnosti působící na ostrově.
výstava sama o sobě byla zajímavá, ale nejvíc se nám líbilo, s jakou chutí byla podaná. i
když ten pán opakuje totéž jistě několikrát denně, měl jsem dojem, že ho to pořád baví. nakonec
jsme dostali oxeroxovanou mapu ostrova a radu, kudy k majáku. prý se tam normálně bydlí, ale
když hezky poprosíme, tak nás pustí nahoru. dohrkali jsme se tam a opravdu nás tam nechali jít.
docela pěkný výhled do kraje a martina se strachem z výšek tisknoucí se co nejdál od zábradlí -
víc nic. chtěli jsme se podívat ještě na technickou památku - pumpu z roku 1907, která měla
zabránit záplavám. nakonec jsme našli kompetentní paní, která nám domeček s pumpou (moc pěkný)
odemkla a pustila nás dovnitř - i když to normálně dělá jen pro větší výpravy. hned po nás tam
přišla skupinka němců. ti do této oblasti jezdí proto, že do 1. světové války tato část litvy
patřila do východního pruska a obyvatelstvo bylo tak 50:50 němci a litevci. po válce spadala
"malá litva" pod francouzskou správu a až v roce 1923 připojena ke zbytku litvy. ovšem už v roce
1939 ji hitler začlenil zase k německu.
poslední zastávkou měla být vesnička minija, prý přezdívaná litevské benátky. nakolik je to
trefné, nemůžeme posoudit, protože přes všechnu snahu se nám tam nepovedlo dojet. když jsme se
dostali k mostu s řetězy zabraňujícími průjezd a u vedlejšího mostu potkali partu němců od
pumpy (pluli lodí) a oni nám řekli, že to ani nestojí za to; obrátili jsme zpět do šiluté, a
protože se už schylovalo k večeru, odbočili jsme směrem na klaipédu a za chvíli jsme už stavěli
stany a chystali jídlo. v nejbližším stavení sice nikdo anglicky nikdo neuměl, ale byl tam na
návštěvě kluk ze šiluté, který pracuje o prázdninách ve švédsku, tak nám překládal. měli tam
nějakou oslavu, dunělo eurotechno a když jsme přišli s michalem pro vodu, okamžitě jsme
vyfasovali lahváče švyturysu a za pět minut došel jeden ze starších, v jedné ruce tácek se
dvěma stachany vodky, v druhé talířek s okurkami. kopli jsme to do sebe - docela síla - prý to
byla jeho domácí. za deset minut jsme dostali dalšího a radši jsme se loučili a padali odtam,
protože pohostinnost je pěkná věc, ale tímhle tempem bychom za půl hodiny taky nemuseli trefit
ke stanům. jak se znám, já bych se ještě nechal přesvědčit a chvilku zůstal, naštěstí michal s
janou měli víc rozumu :)

den 8 (saugos - klaipéda - palanga -> 103 km)

klaipéda. jak říct pravdu a neurazit? snad takhle: byl to pěkný a nabitý den, i když to opravdu
není pěkné město. poté, co jsme se dostali do centra a zaparkovali, jsem úplně spletl směry, ale
nakonec jsem "nás našel" na mapě a šli jsme se podívat na park soch. uprostřed je obrovský meč
(pokud jsem to správně pochopil, tak na památku připojení klaipédy k litvě), vedle jsou
rudoarmějci v tom nejhorším socialistickém realismu jako výraz díku za "osvobození". dřív to byl
hřbitov, ale zbylo jen pár pamětních křížů. v parku seděly až na výjimky dosti podivné existence
(rusky mluvící). v rohu je pěkný pravoslavný kostelík. po cestě do centra je hlavní pošta, jeden
z nejhezčích domů v klaipédě. postaven v novogotickém slohu z červených cihel, ve věžičce je
zvonkohra. vedle se dá podívat do muzea hodin. na poště jsme se stavovali ze dvou důvodů. jednak
jsem si chtěl udělat jasno ve známkách a jednak michal říkal, že bychom tu měli dostat nějaká
speciální razítka. problém byl ovšem v tom, že nikdo neuměl anglicky. posílali mě od přepážky k
přepážce a nic. nakonec jsem se zkusil zeptat páru, který v rohu psal pohlednice, protože se mi
zdálo, že by to mohli být cizinci. odhad dobrý jen z 50% - kluk byl litevec, holka švédka. to se
hodilo, zjistil jsem, že razítka mají teď jen normální, že na pohled do ciziny patří známka za 1
lit (po zemi) nebo za 1,20 (letecky), že zvláštní známky, které mi prodali v kempu v trakai (bez
označení státu a hodnoty), nejsou známky, ale jen dekorace.
přešli jsme přes most (kotvila u něj krásná plachetnice) do centra, které má pravidelný
šachovnicový půdorys, po každém požáru obnovovaný, ale je dost ošklivé. v informačním centru
(byla tam tlupa norských motorkářů a místní informátoři byli fajn) jsme si vzali mapu a zjistili
se ceny trajektu na kurskou kosu, kam jsme se chtěli vypravit následující den. po drobném nákupu
(pořád jsem se snažil ostatní zlákat ke koupi láhve vína, ale můj návrh byl odmítnut) jsme
přišli do přístavu akorát včas na přívoz do smiltyné (překapilo nás, že pro pěší je zdarma), což
je část klaipédy na cípu kurské kosy naproti městu. u cesty k muzeu moře a delfináriu jsou na
břehu 3 vytažené lodě (jedna i se srpem a kladivem) a etnografické muzeum (to jsme si prohlédli
ale jen z venku). původně jsme plánovali zajít na delfíny, ale protože bychom museli dlouho
čekat, vzali jsme zavděk show s lachtanem. hromada dětí (+ jejich doprovod) tleskala a fandila a
plešatý cvičitel byl s lachtanem skutečně úžasně sehraný. martině bylo lachtana líto, ale já měl
dojem, že ho to snad i baví. každopádně já se bavil skvěle :) pár sekund poté, co vystoupení
skončilo, se přihnala bouřka. muzeum je vytvořené v bývalé pevnosti a v jejích hvězdicovitých
tunelech jsou jednotlivé části výstavy, kam jsme utekli před deštěm. prohlédli jsme si starší i
novější historii přístavu (v roce 1986 4. největší přístav v sovětském svazu - měřeno podle
naloženého a vyloženého nákladu), desítku modelů lodí od nejstarších škunerů a džunek až po
atomové ledoborce. v centrální budově pak vládne příjemné pološero, halou zní uklidňující hudba
(připomínala mi roberta milese zkombinovaného se zpěvem velryb). ze zdí do prostoru svítí
akvária - bezpečně jsem poznal snad jen piraně, nejhezčí ovšem byly ukázky korálových útesů. na
galerii v 1. patře je mimo jiné veliká sbírka mušlí z celého světa. než jsme odcházeli,
obdivovali jsme ještě tučňáky, obzvláště fascinován jimi byl michal. vážně skvělé místo (michal
tvrdil, že je srovnatelné s tím, co mají v monaku)!
mraky se honily nad městem, pár přeháněk zasáhlo i nás. proto nám taky nevyšly fotky s úchvatným
panoráma obrovského přístavu (vypadalo to tam jako v anglii). po cestě k autu jsme chtěli ještě
vyměnit peníze a nakoupit. peníze jsme zašli vyměnit do hotelu (já a michal - holky se styděly
tam chodit, že vypadáme moc otrhaně) a pak jsme zamířili do místního supermarketu. našli jsme,
co jsme chtěli (až na šumák - na něj jsem se ptal prvních mladých lidí, co jsme zahlédli - a on
to byl lotyš s tričkem z polského festivalu - takže moc nepomohl) a sunuli se k pokladně. tam se
mi povedl solidní trapas. týpek za pokladnou se mě zeptal, jestli mluvím anglicky. přitakal jsem
a on na mě něco zahuhlal. pak mě to dvakrát opakoval - ono to bylo 'good evening', což jsem ale
vůbec nečekal a prostě nechytl. vrcholem trapnosti bylo, když se mne s útrpným úsměvem ptal,
jestli teda nemluvím aspoň rusky... radši jsem rychle vyletěl ven, kde na nás už čekala jana.
zatímco jsme trajdali uvnitř, našla na parkovišti škodu 105 s litevskou poznávací značkou!
(nenechte se zmást spojlerem, ten je z jiné škodovky.) zbaštili jsme pirožky a vydali se hledat
kemp. našli jsme jej rychle, ale vypadalo to jako ohrazená louka a vrcholem komfortu byl suchý
záchod. sprchy? ale kdeže. tak jsme to otočili a jeli ke kaloté, kde měl být další kemp. po cestě
jsme se poptávali na benzínce, ale chlápek jenom michalovi velmi podrobně vysvětlil, jak se
dostat z benzínky zpět na silnici. dokonce to nakreslil. v kaloté možná kdysi kemp byl, ale teď
je tam zbrusu nová zbohatlická čtvrť. chvíli jsme probírali šílené varianty - jako zazvonit u
toho nejluxusnějšího domu a poprosit je o sprchu s tím, že stany si hodíme na jejich golfový
trávníček. převážila však rozvaha a jeli jsme do palangy. následujíce značky 'kemp' dojeli jsme
k další ohrazené louce. na otázku, jestli mají sprchy, dostali jsme odpověď: my jsme normální
kemp! no nic. poradili nám jet o 500 metrů dál. tam byla budova recepce a před ní auta s německou
značkou, což byl nadějný signál. michal se šel vyptávat, hrozně dlouho to trvalo a my si zoufali.
po návratu měl špatné zprávy: je to tu jen pro karavany a obytňáky, nebo se dá spát v chatkách -
ale ty jsou všechny obsazené. chlápek na vrátnici byl nerudný a michala chtěl skoro vyhodit.
naštěstí se tam docela náhodou objevil maník, co uměl anglicky a poradil nám, ať jedeme na
světelnou křižovatku a tam doprava. řídili jsme se pokynů a vskutku: před křižovatkou byla velká
cedule na international camping. bohužel i odbočka byla těsně před křižovatkou, takže jsme se pak
museli vracet. moje první otázka na recepci - jestli mají sprchy - nebyla tak úplně pochopena -
hned mě tam chtěl zavést. zaplatili jsme za ubytování, postavili stany a letěli si dát těžce
vybojovanou sprchu (platí se zvlášť!). v rekordním čase 10 minut (limit) jsem se umyl ve vlažné
vodě (pionýrská ubytovna 4. cenové skupiny) a uvědomil si, že za sprchu bych dal ne dva, ale
klidně pět litů. když byl ve sprše červený tým, začali jsme chystat večeři - ke slovu přišla
teflonová pánvička a tak jsme si udělali výborná míchaná vajíčka. sprcha mě nějak nakopla.
zatímco ostatní zalezli před půlnocí spát, mě se vůbec nechtělo. viděl jsem několik ohňů, tak
jsem si řekl, že bych mohl udělat nějakou družbu. přišel jsem k prvnímu, ale mluvili jen rusky
(nebo snad bělorusky). u druhého mě přijali vlídně, ptali se mě odkud jsem a jak se mi líbí v
litvě. byla to parta z jednoho paneláku ve vilniusu a všichni vysokoškoláci. probrali jsme kde
co - od jazyka (litevci jsou na něj velice hrdí, prý je to nejstarobylejší živý indoevropský
jazyk, podobný sanskrtu), přes pivo (dostal a chválil jsem švyturys - je trochu jako budvar),
potkávání (jezdí na tohle místo každý rok a před dvěma lety taky potkali čechy), historii (za
sovětské okupace to tam bylo asi tak desetkrát drsnější než za komunistů u nás - např. prarodiče
sauliuse odvezli na sibiř). nakonec jsme zůstali (vzhůru) u ohně jen tři - já, saulius a donatos.
se sauliem jsme našli společnou řeč i ohledně knížek (p. coelho a r. bach). poslední téma byla
politika, kdy jsme si společně povzdechli nad krátkou pamětí těch, kteří nostalgicky vzpomínají
na zlaté časy. mladí a vzdělaní litevci jsou téměř bez výjimky horliví zastánci vstupu do
evropské unie, druhá možnost, stát v izolaci tak blízko rusku, dělá nejspíš svoje. docela mě
zaskočilo, když začalo svítat. kouknul jsem na hodinky a bylo teprve něco po třetí ráno. šel
jsem spát a říkal si, že zítra radši nechám řídit michala.

den 9 (palanga - neringa - varkaliai -> 203 km)

vrátili jsme se do klaipédy a zařadili se do fronty aut čekajících na trajekt. byla sobota
dopoledne a vypadalo to, že budeme čekat nejmíň hodinu. protože jsme neměli moc vyměněných peněz
(den předtím se nám kurs v hotelové směnárně nezdál moc výhodný a vyměnili jsme jen nezbytné
minimum), šli jsme s janou najít směnárnu. byla před hypermarketem maxima (to je v litvě vůbec
obvyklé). když jsme se vrátili, auto bylo odstavené na kraji vepředu fronty - dva trajekty
mezitím ujely a nervózní pracovník dohlížející na plynulý provoz vyhrožoval michalovi, že nás
pošle zpět na konec fronty. za chvíli jsme se však šťastně nalodili a škodovka si zažila svou
premiérovou cestu po moři. ve všech průvodcích prosí návštěvníky, aby nechali auto na pevnině a
po kurské kose když tak jezdili místním autobusem. ovšem i když trajekt (tam a zpět) stojí 20
litů (+ 15 litů ekologická daň), je to pořád levnější (a o dost pohodlnější), než platit za
autobus. asi za pět minut jsme už byli na druhé straně a uháněli si to do nidy, městečka na konci
litevské části kosy. zaparkovali jsme téměř přesně pod domem thomase manna. slavný spisovatel zde
strávil dvě léta, dnes je tam muzeum. my jsme obdivovali jen zvenku a martina projevila přání
strávit tam příští prázdniny. nedaleko je luteránský kostel a unikátní hřbitov. podle tvaru křížů
jde prý poznat nejen pohlaví, ale i věk a povolání nebožtíka. prošli jsme se po kolonádě centrem
městečka až na okraj velké duny. po cestě jsme si přečetli o tom, že duny, které kdysi zasypaly
mnoho vesnic a byly zastaveny zalesňováním, jsou dnes nejcennější přírodní památkou národního
parku a proto se na ně nesmí stoupat mimo vyhrazené cesty. každý, kdo si chce vyzkoušet šplhání
po písečných svazích a říká si, že jeden člověk té mase nemůže ublížit, by měl vědět, že svými
kroky přivádí do pohybu víc než tunu písku. spoustě lidí to bylo zřejmě úplně fuk, lezli po
stráních, halekali po sobě a dělali si fotky.
po návratu k autu se dalo do deště. v juodkranté jsme jen vyběhli pro místní specialitu - žuvys.
za tři lity (cena byla od tří do šesti, dali jsme si radši "menší") jsme dostali docela velkou,
rozpláclou a uzenou rybu (platýz?). byla dobrá, ale na náš vkus měla příliš drobných kostí. pak
už jsme uháněli (michal si hrál tak trochu na ralley) směrem k trajektu zpět na pevninu. v
klaipédě jsme natankovali u oblíbeného statoilu a k tomu jsme si koupili a nechali ohřát belasi -
velké pirohy s masem. vydali jsme se na východ směrem na šiauliai, doufali jsme, že ujedeme
mrakům. po cestě jsem usnul a nejspíš vinou mých chybějících navigátorských schopností jsme
omylem odbočili do plungé. pár kilometrů za městem jsme již tradičně zahnuli na cestu vedoucí k
samotě a já s janou jsme (taky tradičně) šli vyjednávat s místními. objevil se chlápek, který na
nás spustil rusky (když pochopil, že litevština nezabírá). nerozuměli jsme mu ale vůbec nic. ani
osvědčený česko-ruský slovník nezabral, protože onen pán sice uměl rusky, ale ne azbuku. "mašína
zdět" bylo jediné, co jsme pochopili. zaparkovali jsme, zkoušeli se domlouvat i s jeho paní
(nebylo to o moc lepší). asi za deset minut vylezla z chalupy paní asi 65-letá - svetr, tepláky,
gumáky - a spustila na nás bezchybnou britskou angličtinou! byli jsme z toho docela paf. pěkně
nás přivítala, dostali jsme kafe a asi hodinu si s ní povídali. o tom jak je u nás, co děláme,
co jsme viděli v litvě a co na to říkáme. ona zase vykládala, že má hroznou radost, že mladí lidé
mohou takhle cestovat a že sama jako studentka byla jednou v československu. její dokonalá
angličtina se vysvětlila docela prozaicky - byla to učitelka angličtiny v důchodu na letním bytě.
pořád se ptala, jestli něco nepotřebujeme a vůbec se o nás moc pěkně starala (nabídla nám, že
kdyby pršelo, tak se můžeme schovat k nim dovnitř). bylo už docela pozdě, když jsme šli spát.
jana při té příležitosti zjistila, jak je opálená: když si sundala ponožky, kotníky jí ve tmě
úplně svítily (jana: to vypadá jako bych měla ponožky - martina: ty je nemáš?!)
bohužel v noci začalo zase pršet a kolem druhé už jsme měli ve stanu úplně mokro. nacuclé
karimatky začaly ohrožovat i spacáky a tak jsme s janou utekli do auta.

den 10 (varkaliai - kryžiu kalnas - pilsrundále -> 200 km)

ráno pořád ještě pršelo, tak jsme jen přeběhli do chalupy, kde na nás čekal hrnec úžasné ovesné
kaše a káva (martina měla den předtím svoje první kafe a dalo by se říct, že jí docela
zachutnalo). stará paní s manželem jeli na dvanáctou na mši - i my jsme se sbalili (stan byl
plný vody), mockrát poděkovali a jeli za nimi. bez větších zastávek jsme dojeli až k šilauliai,
objeli je a severně od města jsme odbočili na horu křížů (kryžiu kalnas). je to jedno z
nejslavnějších míst litvy - již od 19. století zde lidé vztyčovali kříže na památku těch, kteří
padli v protiruských povstáních. časem se z toho stalo poutní místo a křížů přibývalo. za
sovětské éry bylo řešení jednoduché. kříže zválcovali buldozerem. přesto se objevovaly znovu a
znovu. nyní již přibývají nerušeně a v obrovském počtu. je jich jistě mnoho tisíc a na každém
jsou zavěšeny desítky malých křížků. před pahorkem stojí jeden obzvlášť velký, osamocený -
vztyčený při návštěvě papeže. dost zvláštní pocit procházet se úzkými uličkami mezi řadami křížů
a číst si věnování (nejen litevská, mnoho křížů je z polska, ale jsou zde i z německa, rakouska
nebo usa). když jsme se vrátili k autu, dali jsme se do řeči s lidmi z třebíče, kteří tam byli
autobusem. jana si jich všimla už o den dřív na kurské kose. vyměnili jsme pobaltské zkušenosti
a koupili si od nich plechovkové krušovice. to byla naše poslední zastávka (nepočítám-li to, že
jsme v joniškisu vyfotili obří silo, div sovětské architektury, a hodili do schránky napsané
pohledy) před lotyšskou hranicí. fronta byla krátká (hned za námi třebíčský autobus, před námi
belgičani a švédové), takže jsme jen poobdivovali parádní uniformy lotyšských celníků a byli na
druhé straně. projet mezi celnicemi bylo umění - do děr by tam mohl zapadnout i kamion.
zastavili jsme na první benzínce, když na nás někdo zatroubil. byli to odpočívající řidiči
tiráku z opavy. když jsme k nim s michalem přišli, první věta byla: kurva piča, vy jste s tim
dojeli až sem? pochlubili jsme se zcestovalostí vozu (v roce 2000 jsem - ale s jinou sestavou -
podnikl obdobný výlet do slovinska a na istrii). jeden z nich říká: sedím a najednou koukám -
užovka. hned jsem si říkal, kterej debil by si to tady koupil. pak nám poradili, že peníze
nejspíš směníme přímo na hranicích. zaparkovali jsme na polňačku ještě před přechodem (abychom
náhodou nemuseli jet tam a zpátky přes přechod) a michal s martinou šli vyměnit peníze. lotyšská
měna je zrádná - 1 lat je asi 51 korun a nejmenší bankovka je 5 latů. takže dostanete hromadu
drobných, které mají překvapivě velkou hodnotu.
před triumfálním vjezdem do rigy jsme chtěli navštívit ještě v rundále, největším barokním
komplexu v pobaltí. když jsme přijeli, bylo už půl šesté - příliš pozdě na prohlídku. tak jsme
si to omrkli jen zvenčí (cítili jsme se trochu nesví, protože zevnitř vycházela vybraně oděná
společnost, vypadalo to jako nějaká session šlechty). odjeli jsme jen o pár kilometrů dál a
zahnuli na první boční cestu. vedle chalupy pracovala na zahradě stará paní. šli jsme k ní a
snažili se klasicky vysvětlit, oč nám jde. jako obvykle jsme si příliš nerozuměli - uměla jen
lotyšsky a litevsky. po troše posunkové komunikace nám naznačila, abychom šli za ní. pak chvíli
šíleně řvala do okna a za minutku vyšel ven kluk asi stejně starý jako my. anglicky sice neuměl,
ale na naši zmatenou ruštinu reagoval. za chvíli jsme postavili stany, aby se usušily a pustily
se do vaření. vysvitlo slunce a obloha vypadala úžasně - prostě těžká pohoda. stany sice uschly
raz dva, ale problém byl s karimatkami, které se přes noc nacucaly vodou. ani docela pozdě
večer, kdy jsme už jen popíjeli čaj a kávu (relaxovali jsme po vynikající večeři - rýže s
tuňákem a kukuřicí!), nebyly použitelné. rozhodli jsme se s janou, že přespíme ještě jednou v
autě, ale tentokrát si sklopíme sedadla. na dobrou noc jsme si pustili nohavicu - koncert a
dlouho si povídali.

den 11 (pilsrundále - riga - sigulda -> 148 km)

první probuzení v lotyšsku bylo příjemné. během snídaně projel kolem náklaďák, který sbíral po
statcích mléko. my jsme zvládli posnídat a sbalit se docela rychle a chvilku po desáté jsme už
dumali před zámeckou kasou, co vlastně chceme vidět. rozhodli jsme se pro prohlídku paláce a
výstavu "poklady umění". zámecký komplex je skutečně úctyhodný. veliké sály s obrovskými lustry,
výpravnými freskami, v jiných pokojích mnoho nábytku a obrazů z 18. století. navrhoval jsem
michalovi a martině, že odlákám paní, která hlídala, a oni můžou vyzkoušet vévodskou postel, ale
nevím proč nechtěli. jedno křídlo paláce bylo věnováno dokumentární výstavě o průběhu
rekonstrukcí. práce začaly v letech 1975-6 a dosud toho mnoho zbývá (přitom každý rok je
dokončena a zpřístupněna další část). fotografie ukazující stav zámku na počátku byly dost
otřesné. spousta věcí musela být obnovena z drobných fragmentů. vybavení bylo ve stavu rozkladu.
bohužel doprovodné texty byly pouze v lotyšštině. poklady umění byly z větší části rokokové a
klasicistní a tato období nikoho z nás moc neberou, proto jsme se docela rychle přesunuli do
části o historii kuronska (historická část lotyšska, která byla až do 3. dělení polska v
podstatě samostatná). tam bych osobně zůstal déle, ale chtěli jsme odpoledne zvládnout rigu a
tak byl čas vydat se na cestu.
úspěšně jsme se navigovali podle cedulí na informační centrum až na radniční náměstí. koupili
jsme se riga inyourpocket průvodce a přeparkovali o ulici dál (na neplacené parkoviště, když
jsme nejdřív vjeli na místo vyhrazené hradní správě - dnes je hrad prezidentský palác a je tu
několik muzeí). zapálili jsme si lotyšské cigarety diplomat (docela dobré) a vydali se na
prohlídku. riga je největší město poblatí (745 tisíc obyvatel), kdysi mělo početnou a vlivnou
německou menšinu, dnes zde žije ovšem mnoho rusů (v roce 1990 přes 50%). značná část z nich má
dnes statut "ne-občanů", protože kdo nemá lotyšské předky, musí složit zkoušky z jazyka a
historie. v rize jsme také potkali nejvíc cizinců - také proto, že mnoho zahraničních firem má
jedno zastoupení pro celé pobaltí a to nejčastěji v rize. zachovalé centrum - staré město -
skrývá spoustu krásných míst, za vidění stojí i kostely, ale protože většina je luteránská, tak
se dovnitř podívat nedá. výjimkou je rižský dóm, bohužel právě v pondělí je zavřeno. na
radničním náměstí stojí velmi ošklivá budova, v níž je umístěno velice zajímavé muzeum okupace
lotyšska (vstup volný). po stručném úvodu o vzniku samostatného lotyšska začíná vlastní výstava
- je vysvětlena situace po paktu ribentropp - molotov a okolnosti první okupace lotyšska
sověty. výmluvný je seznam členů poslední lotyšské vlády s jejich dalšími osudy. až na dva je u
nich napsáno buď "zatčen - umřel ve vězení" nebo "zatčen - zastřelen". jeden přežil gulag a
jednomu se povedlo emigrovat. sověti si počínali hrozně, tak se nelze ani příliš divit, že němci
byli zpočátku vítaní jako osvoboditelé. nadšení ovšem netrvalo dlouho. pronásledování židů,
preferování německé menšiny, snaha o potlačení národního vědomí a masivní germanizace. totální
nasazení a nakonec nucená mobilizace, která vedla v důsledku k tomu, že v posledních týdnech
války bojovali lotyši proti lotyšům, na obou stranách pod cizím velením a za cizí zájmy. snahy
o obnovení nezávislosti byly marné - spojenci ponechali stalinovi v pobaltí volnou ruku.
partyzánské skupiny byly přesto aktivní až do roku 1952. jejich členy čekalo obvykle věznění a
pak v lepším případě transport na sibiř. ten zasáhl ale i desítky tisíc dalších lidí, důvodem
mohlo být víceméně cokoliv (důvod zatčení: lotyš). od roku 1940 do roku 1990 se povedlo
komunistům značně změnit národnostní složení pobaltí. v lotyšsku i estonsku zhruba 30%
obyvatelstva tvoří ruská menšina, v estonské narvě, městě u ruských hranic je 95% rusů.
potlačování národní inteligence, všemožná diskriminační opatření, provázání hospodářství se
zbytkem sssr a snaha o likvidaci religiozity - to byla sovětská éra trvající 45 let. výstava
končí přiblížením procesu obnovy, který následoval po starty gorbačovovy perestrojky. dnes
lotyšsko usiluje o vstup do eu a nato, import a export se zbavil závislosti na rusku.
v muzeu jsme strávili o dost víc času než jsme plánovali. další místo, které jsme chtěli vidět,
byla synagoga. bohužel bylo vše jenom v ruštině a pán, co tam seděl, byl asi němý - různě jsme
na sebe krčili rameny, usmívali se, a nakonec jsme to vzdali. vydali jsme se k soše svobody.
ženská postava (místní jí říkají milda) držící tři hvězdy symbolizující tři historické země
lotyšska je z obou stran obklopena parkem. domy a třídy směrem od centra svým stylem připomínají
paříž. v této části města je také několik úžasných secesních domů (brňáci to tak neocení, ale v
těchto končinách je to unikátní). navrhl je michail ejzenštejn, otec slavného režiséra sergeje
ejzenštejna. o ulici dál stojí také české velvyslanectví. vypadá mimochodem jako menší pevnost.
že by neměl velvyslanec čisté svědomí? udělali jsme ještě malý nákup (kvůli hledání otevřené
samoobsluhy jsme prošli asi třikrát kolem ejzenštejnovy pamětní desky, přičemž jana tam - jako
celý ten den - několikrát zakopla). ve vedlejším tabáku jsme zakoupili lotyšské gauloises blondes
- v litvě jsme je neviděli ani jednou - ale v rize je možná dost francouzů) a procházkou se vydali
k autu. škoda, že jsme neměli víc času - určitě by se našlo mnoho míst, která by stála za vidění
(jak říkal před příjezdem do rigy michal: něco jsme promeškali / nestihli / měli zavřeno? nevadí,
v rize je všechno!).
po troše bloudění a rozruchu na silnici (jsem nechtě někomu zamyškoval před auto, no... ostatní
z toho byli trochu nesví, prý to byla nejnebezpečnější situace za celý výlet, ale já si to teda
nemyslím) jsme frčeli na severovýchod po silnici rovné jak pravítko. v siguldě jsme se dali
doprava (na levé straně je už národní park, tam se stanovat nesmí) a za chvíli jsme už odbočili
na polní cestu. k našemu překvapení nevedla na samotu, ale ke stavbě. michal s martinou vyšli
vyjednávat. hlídač a zedník v jedné osobě klidně souhlasil, ukázal nám, kde je záchod (kadibudka
ve tvaru pyramidy!) a vůbec měl dobrou náladu. dali jsme mu jedny krušovice, udělali si večeři a
otevřeli si lotyšský ice beer. no - nebylo to ledové a nebylo to moc pivo, spíš limonáda. za
chvíli už jsme spali... (michalova poznámka: že prý mám mluvit za sebe... budiž - modrý tým
většinou usnul do pěti minut po zalezení do stanu :)

den 12 (sigulda - valga - mőniste -> 212 km)

když jsme začali vstávat, na stavbě už panoval čilý ruch. pracovalo tam asi šest zedníků a šlo
jim to docela od ruky. než se červený tým vyhrabal ze stanu, stihli jsme s janou: sbalit spacáky
a karimatky, sbalit stan, uvařit si polívku, nasnídat se a napsat pár pohledů. mezitím jsem ještě
konverzoval s jedním ze zedníků. očividně si potřeboval postěžovat na neutěšené poměry. bavili
jsme se německy (moje němčina se ukázala ještě horší, než jsem se obával), vykládal nám, že dřív
dělal na dráze a projel celý sovětský svaz a východní evropu. teď že je rád, že může načerno
dělat tady na stavbě pro nějakého zbohatlíka. ten pak přijel, když jsme se ještě váleli na dece.
hlídač mu to asi vysvětlil, chvíli na nás koukal, ale ani za námi nepřišel, nasednul zpět do
mercedesu a byl ten tam. my jsme po sobě uklidili, rozloučili se a jeli do siguldy. v informačním
centru jsem se podíval, kudy na hrad turaida. koupíte-li si lístek, dostanete se nejen na hrad,
ale i do parku lidových soch, můžete se podívat na starý kostel, který si postavili kdysi sami
vesničané, a na hrob růže z turaidy (podle legendy dívka sirotek, která raději umřela, než aby
se poddala bohatému šlechtici). hrad je rekonstruován a rozhodně stojí za prohlídku. hlavní věž
nabízí krásný rozhled do kraje (národní park gauja). ve vedlejší budově se můžete podívat na
expozici o historii kraje - zajímavé jsou informace o národu livů. byl příbuzný estoncům, ale
již ve 14. století podlehl početnějším baltům. dnes jich žije posledních několik set v západním
lotyšsku. některé prostory jsou bohužel v pondělí a úterý zavřeny, takže jsme se relativně brzo
vraceli k autu a pak zpět do siguldy na hlavní silnici. tak si tak jedeme, když jana zařve:
zastavte! vylezla ven a vracela se kousek zpátky. po silnici šel pár - a on to byl janin kamarád
eggy z brna s přítelkyní! jana věděla, že jedou vlakem až do estonska. ale šance, že je potkáme
byla zcela minimální... prostě hodně šílená náhoda. tak jsme chvilku pokecali a pak se společně
vyfotili (jinak by nám to určitě nikdo nevěřil).
když jsme si popřáli navzájem šťastnou cestu, jeli jsme směrem na césis. před městem je u vesnice
áraiši skanzen u jezera s rekonstruovanou dřevěnou pevností. my jsme se ale zajeli podívat na
opravený větrný mlýn. já tam také došel pro vodu, udělali jsme si svačinu, přečetli jsme si něco
legend i historických faktů. holky se pak zamkly v autě a martina se posadila za volant (v tu
chvíli jana začala škrábat na sklo a zestárla asi o deset let - nevím proč, ale vypadalo to, že
by martinu za volantem nechtěla). :) martina ale nakonec nezkusila ani vycouvat, i když jsme ji
s michalem přesvědčovali. do césis tak musel jet michal zase sám. v tomto starodávném městě je
velký hrad (dovnitř jsme se nedostali). pod ním je pódium, na němž se konají koncerty a divadelní
představení. ale chtělo by to všechno trochu opravit. v katedrále zrovna nacvičovali na večerní
koncert - händel a dvořák! na hlavní třídě jsme ještě nakoupili a opět nasedli, tentokrát s
cílem: estonsko. hranici jsme chtěli přejet v rozděleném městě valka/valga. když jsme tam dojeli,
trochu jsme ztratili orientaci a když jsme přijeli k hraniční závoře, zjistili jsme, že tudy vede
přechod pouze pro pěší. museli jsme město v podstatě objet. velký hraniční přechod byl úplně
prázdný. celník, který se nám věnoval, zjevně neměl co dělat, tak nás vzal velmi důkladně. po
zevrubné kontrole pasů a techničáku si vyžádal potvrzení od majitele auta, že s ním můžeme
trajdat po světě (auto je sice moje, ale není na mě napsané - a tenhle papír chtějí v lotyšsku -
a snad i v estonsku, ale o tom nikde nic nebylo). pak se podíval i na číslo motoru a karoserie
(ale michal myslí, že to bylo proto, že se chtěl podívat do kufru - ukázal samozřejmě na zadní
část vozu, a když jsme to vzadu otevřeli, musel se tvářit, že k tomu koukání do motoru má nějaký
důvod). aspoň nás neposlal svlíknout do naha a nehrabal se ani v baťozích. ale stejně jsme tam
docela ztvrdli. věděli jsme, že historické jádro je na estonské straně. ale nevěděli jsme, že
vlastně za nic nestojí - jeden kostelík a pár starých domů, většinou oprýskaných. zaparkovali
jsme vedle internetové kavárny a já tam chtěl skočit směnit trošku peněz: chtěli jsme koupit jen
sirky a cigarety, případně nějakou drobnost a nemělo smysl měnit další dolary. protože valga je
rozdělené město, říkal jsem si, že nebude problém vyměnit 2 laty (asi 100 korun) za estonské
koruny. kluci v internetce ale neměli peníze, jeden mi nabízel asi 5 estonských korun (10 kč)
jen tak. poděkoval jsem, a říkal si, že vyměním s někým na ulici nebo v obchodě. ale anglicky z
těch asi 15 lidí (všechno spíš mladí) neuměl ani jeden... už jsem to vzdal a protože jsme nutně
potřebovali sirky, abychom mohli vůbec vařit, vrátil jsem se do internetky a vzal si 2 koruny
(estonsko je proti lotyšsku opačný extrém - i 2 koruny jsou jako bankovka). po cestě k obchodu
jsem to naposled zkusil, když jsem míjel dva kluky a holku - a kupodivu to tentokrát zabralo!
holka byla z lotyšska a kluci asi cigáni nebo odněkud z kavkazu a všichni se mezi sebou bavili
rusky. vypadali lehce jako mafie, ale byli mi ochotní vyměnit laty za 50 korun. poděkoval jsem
a šel nakoupit: sirky, zapalovač (made in france, jak se později ukázalo) a cigarety (značka
leek) - aneb jak by řekla jana: cíčka a zapík. nemohli jsme tak úplně lehce najít správnou cestu
z města, ale využili jsme toho k tomu, že jsme si vyfotili naše úžasné vozidlo u velké cedule s
plánem valgy, abychom měli pěkný důkaz toho, kam až jsme v něm dojeli. cesta k nejvyšší hoře
pobaltí (kam jsme se chtěli další den podívat) vede několik kilometrů přesně na estonsko-lotyšské
hranici. stačí vystoupit z pravých dveří a jste v lotyšsku. kraj osázeli keři a stromky, aby jim
traktoristi nejezdili ze země do země. na první farmě, u níž jsme chtěli zastavit nás přivítal
neuvěřitelně zuřivý pes a majitel nikde, takže jsme velmi rychle vycouvali. popojeli jsme o
jednu dál, stará paní nás sice odkazovala na tu předchozí, ale asi jen proto, že tam umí
anglicky. hodili jsme stany ještě trochu dál a chystali se na poslední vaření (vařili jsme na
pevném lihu a třetí a poslední sáček právě docházel). k nepříliš povedené rýži (kvantita nad
kvalitu) jsme si pak zapálili leeky - a až poté jsme se podívali na krabičku a byl to trochu
šok. nikotin 1,4 mg/kus. dost síla ;) čekali jsme, že bude hodně zima, bylo střídavě zataženo
(chvilku se přímo nad námi rozjasnilo a připadali jsme si jako v oku hurikánu). nakonec to ale
nebylo tak špatné a spalo se nám pěkně.

den 13 (mőniste - trakai -> 578 km)

ráno jsem šel k chalupě pro vodu. sousedka, která se objevila, oprášila svoji angličtinu, takže
jsem se i domluvil. když jsme snídali, kolem nás po sotva znatelné cestě projely nablýskaným
autem tři dámy a než jsme odjeli, tak se zase vrátili. jen pár kilometrů poté, co jsme se vrátili
na hlavní silnici, motor začal pobublávat. zpomalil jsem, zase zrychlil: když se jelo 70 km/h a
rychleji, v motoru to hrkalo. zastavil jsem. ale nastartovali jsme až asi na desátý pokus. byli
jsme z toho nervózní a psali domů o radu. možná to je ucpaná tryska karburátoru... kdyby to bylo
pořád stejné, máme jet na trojku rovnou cestou do łomży. to jsme víceméně měli tak jako tak v
úmyslu, ale na trojku by nám to trvalo příšerně dlouho. rozhodli jsme se, že když už jsme dojeli
až sem, necháme auto chvilku odpočinout a půjdeme se podívat na rozhlednu na nejvyšší hoře
(spíš kopci) pobaltí. tento kraj je nejchladnější a má krásně zachovalou přírodu, michal říkal,
že břízky všude okolo mu připomínají ruské obrazy a filmy :) bylo nám docela líto, že jsme do
estonska jen takhle nakoukli - možná to příště vezmeme právě do estonska a přilehlé části ruska
(trasa pskov - petrohrad). estonské koruny nám akorát stačily na vstupné a nazpět jsme dostali
každý jednu estonskou korunu. užili jsme si výhledu a s obavami sestoupili k autu. během asi 25
km k hranici se auto ještě občas zakuckalo, ale celkově to vypadalo líp (i když - ona nebyla moc
příležitost posoudit to, protože jsme zase jeli po tom štěrkovém typu silnice, kde se nedá jet
víc než šedesátkou). tak jsme se po 18 hodinách vrátili do lotyšska, tentokrát jsme je chtěli
projet bez zastávek severo-jižně do daugavpilsu a do litvy. na přechodu jsme se škodovkou zcela
fascinovali lotyšskou celnici, která zavolala i kolegy, aby se na ten zázrak přišli podívat.
jeli jsme kousek po hlavní silnici vedoucí z rigy do ruska a pak jsme chtěli odbočit na gulbene.
v našem atlase byly obě silnice značeny jako stejně velké, ale když jsme si se štěstím všimli
odbočky, ukázalo se, že němečtí kartografové se hodně sekli. nebyl to hlavní tah, byla to menší
okreska - a asfalt pryč. nevěděli jsme, jak daleko to půjde podobně: nakonec z toho bylo asi 40
km. dál už byla cesta lepší: uháněli jsme přes madonu, jékabpils až do daugavpils. tam jsme měli
v plánu nakoupit a utratit tak poslední lotyšské peníze. u shellu jsme si udělali hodně konzumní
svačinku: hot dog se salátem, k tomu pepsi a jako zákusek twix nebo snickers. z daugavpilsu je to
na hranici už jen kousek. tamní celníci taky nikam nespěchali. zevrubně si prohlédli všechna
razítka v mém pase, mezitím svačili, telefonovali... nakonec mi líně hodili pasy zpátky a mávli,
ať už je neotravuju.
před námi byl ještě lán cesty: nevěděli jsme, která cesta do vilniusu bude ideální, jestli jet až
do ukmergé a pak po dálnici nebo odbočit už v uteně. řekli jsme si, že uvidíme, kudy nás to samo
povede, takže jsme jeli nakonec silnicí z uteny na vilnius - byla dobrá a prázdná, takže jsem to
celou cestu mohl držet na stovce i trochu víc. zatroubili jsme na oslavu ujetých 3000 kilometrů.
ve vilniusu jsme byli už za tmy a měli trochu problémy s orientací: potřebovali jsme na silnici
vedoucí na marjampolé a skončili nechtíce na dálnici na kaunas. částečně to bylo proto, že grodno
(což jsme si neuvědomili) se řekne litevsky gardinas. pořád jsme dumali nad tím, že žádný
gardinas na mapě není... poslední část cesty (vilnius - trakai) jel michal. museli jsme se dostat
do kempu do jedenácti, později už nepřijímali. a jednak já jsem lepší navigátor a jednak michal
jezdí rychleji, což už bylo docela potřeba. posledních dvacet kilometrů jsme ujeli v závodním
tempu, z toho část po úzkých silničkách. já jsem to bral v pohodě, ale holky se docela hodně
bály a pak to michalovi trochu zazlívaly. každopádně jsem za pět minut jedenáct dojeli do kempu
a já šel zaplatit. vysvětlil jsem to chlápkovi, co dělal noční službu a ten zavolal kluka, který
nás ubytovával i minule. ten, co mi prodal neplatné známky. když jsme vyřídili peníze, řekl jsem
mu, že mě s těmi známkami příliš nepotěšil... hrozně se omlouval, dal mi nové známky a pohled
navíc jako omluvu a byl z toho hodně špatný. osobně věřím, že mě předtím nepodfouknul schválně,
ale že to prostě sám věděl špatně. ale kdoví. sešel jsem za zbytkem, hodili jsme stany (ani je
moc nepřikolíkovávali) a šli spát - vytouženou sprchu jsme přesunuli na ráno.

den 14 (trakai - łomża -> 459 km)

měli jsme výborný plán: co nejdřív vyjet, stavit se u babičky na kafe a cvhíli odpočinku a jet
potom celou noc - takže bychom někdy v pátek ráno byli v brně. jana totiž potřebovala být v
pátek večer doma a já jsem chtěl tou dobou být už dostatečně fit, abych mohl jít na autorské
čtení václava jamka v brněnském ha divadle.
začali jsme dobře: snídaně, potom velmi velmi příjemná sprcha (cítil jsem se skoro jako
znovuzrozený). chvíli jsem kecal s poláky, co měli stany vedle nás. poradili nám nejet přes
hlavní přechod v budzisku, ale přes menší ogrodniki. já jim zase řekl o našich zkušenostech s
hranicemi na sever a špatných kempech (chtěli jet až do talinu). nějak nám nepřišlo, že je to
do łomży vlastně kus cesty... pořád jsme jeli a jeli, v marjampolé jsme dobrali za poslední
litevské peníze benzín a pak jsme odbočili směrem na ogrodniki. přechod to byl zajímavý. nejdřív
jsme si všimli velmi nazuřeného litevského celníka, který řval na řidiče auta před námi. na nás
byl ale hodný ;) poté, co jsme vinou neznalosti místních poměrů trošku zpomalili průjezd (každý
musel s pasy sám k okýnku, kde jim to trvalo, takže ostatní tam chodili v předstihu), jsme
vyjeveně koukali na polské celníky: tři seděli na obrubníku a čtvrtý chodil okolo a pozpěvoval
si (poněkud opileckým hlasem) lidovky. pak se ještě bavili s nějakou ruskou, která s několika
taškami chtěla projít pěšky a nešťastně chodila na vysokých podpatcích od stanoviště ke
stanovišti a očividně měla nějaký problém.
přes suwałki jsme tentokrát nejeli, na hlavní silnici jsme se napojili až v augustově. opravovaná
silnice byla ještě mnohem hůř průjezdná než před dvěma týdny, všude semafory a kolony. do łomży
jsme se tak dostali až před čtvrtou hodinou. doma byla kupodivu jenom teta (kterou jsem dva roky
neviděl, takže jsem měl docela radost), připravila nám oběd (strejda byl na rybách) a nechala si
vyprávět, jak se nám dařilo. postupně přišel jarek, babička i strejda. kolem šesté jsme se všemi
rozloučili, pobrali obrovitou svačinu a vydali se na cestu. jediná závada na autě byla, že pravé
zadní dveře nešly zamknout. ale říkali jsme si, že to stejně není moc potřeba. v ostrowie
mazowieckim je jeden obzvláště vypečený železniční přejezd, dá se přejíždět jen velmi pomalu na
jedničku a tak jsem to taky dělal. když v tom mi najednou chcípl motor. bral jsem to jako vlastní
chybu, nastartoval a jel dál. ale velmi brzo jsem poznal, že něco není tak jak má. motor na
neutrál zhasínal a baterka svítila ostošest. zajeli jsme k benzínce (mezitím přestaly fungovat
světla, blinkr a stěrače) a psali taťkovi, protože nám bylo jasné, že na podobnou závadu sami
nestačíme. bylo nám řečeno, ať na nic nečekáme, a obrátíme to rovnou zpátky k babičce, že strejda
už to nějak zařídí. to byla jízda! nesměli jsme zastavovat, protože jsme se báli, že bychom taky
už nemuseli nastartovat (ona to sice nebyla pravda, ale to jsme nemohli vědět). v ostrowie jsme
proto na dvojku šněrovali silnici před semaforem a v łomże počítali semafory... ale nakonec jsme
šťastně zajeli k babičce na dvorek. bohužel janusz (čerstvě hotový mechanik) odjel dva dny
předtím do belgie. strejda pak zkoušel najít různé známé, až se mu to nakonec povedlo a od
desíti do jedné jsem postával u auta a koukal, kudy vede elektroinstalace. věc se měla tak, že
něco vyhazovalo pojistky. onen pán se domníval, že někde je zkrat a tak to bral jedno po druhém,
ale pořád nemohl nic najít... po půlnoci už bylo jasné, že dnes neodjedeme, takže jsme šli spát.

den 15 (łomża - brno -> 732 km)

bonus den - protože podle plánu už jsme měli být brzo ráno v brně... ovšem kolem deváté se náš
mechanik dostavil s polskou knížkou o škodovkách a triumfálním úsměvem. vypadla jakási tryska,
kvůli které to pak zkratovalo. asi za hodinu dovezl novou, namontoval ji, částečně spravil to,
co večer rozdělal, auto jsme vyzkoušeli (jezdil jak blázen), rozloučili se s rodinou a jeli domů.
cesta poklidně ubíhala (já jsem třeba učil janu polskou výslovnost, když jsem ji četl část ze
druhého dílu zaklínače v originále), jen za warszawou jsme (mou vinou) špatně odbočili. hned
jsem si to uvědomil a naštěstí to šlo projet skrz parkoviště několika nákupních center. před
częstochowou jsme utratili zbývající polské peníze za benzín a olej. u sosnowce byla trochu
kolona, tak jsme zastavili za benzínkou na svačinu. dál jsem řídil já, aby si michal odpočinul.
tvrdil, že v autě nikdy neusne, ale když se blaženě stulil martině do klína, spal za chvíli jako
nemluvně. na hranici jsme se chvíli obávali o teplotu motoru (bylo by to hloupé, začít vařit na
celnici), ale zvládli jsme to a za těšínem jsme si dali večeři. po cestě do olomouce už michal
bohužel nespal a v jednom kuse se mě vyptával, jestli náhodou nejsem unavený a nepotřebuju
vystřídat. to jsme nakonec udělali a za nedlouho už se před námi objevilo zářící panoráma brna.
nejprve jsme jeli na nádraží, abychom posadili janu na vlak do prahy. zrovna odjížděl rozjezd o
půl jedné a po nádraží se potulovaly obvyklé skupinky ožralů, bezdomovců, kurev, policistů a
podobně. doprovodil jsem janu do padowtze (jeden prima nonstop, kde se člověk ani nemusí bát),
rozloučili jsme se a jeli k michalovi do řečkovic. vyložili jsme jeho a martininy věci, no a
já jel taky domů. zaparkoval jsem na svém obvyklém místě, vplížil se domů, padl na postel a
usnul. home sweet home :)